Snad s kýmkoliv se bavíme o dnešní situaci a kvalitě života, vždy slýcháme, jak je život příšerný, jak nežijeme, leč sotva přežíváme, jak si přejeme, aby bylo vše zase normální… Proč jsme ale pořád tak pesimističtí? Nebylo by nám lépe, kdybychom hledali na věcech to příjemné?
Věřte tomu, nebo ne, ale i současná situace nabízí skutečně mnoho příležitostí k radosti, okamžiky, ze kterých se těšit. Dokonce se najdou tací, kterým se naopak dnes žije lépe než kdy předtím. A mezi takové lidi patřím i já… Docela často s oblibou říkávám, že Covid-19 do světa vypustilo tajné společenství introvertů. Je tedy trochu děsivé, že mi občas někteří tuto nadsázku věří a ještě doplňují, že v tom jedou i Svobodní zednáři, jejichž agenti infiltrovaní v nejvýznamnějších vládách mají za cíl pomoct Billu Gatesovi očipovat celosvětovou populaci, ale trocha konspirace přeci ještě nikoho nezabila.
Každopádně, myšlenkou mojí oblíbené fráze je skutečnost, že dnešní sociální uzavřenost a minimalizace interpersonálních kontaktů mistrovsky nahrává do karet nám, od společnosti rádi se izolujících introvertů. Proč? Tak schválně, zkuste si vzpomenout, s kolika lidmi jste se za poslední dejme tomu týden viděli. Počítáme do toho vše kromě rodiny, tedy přátele, kolegy v práci, důchodce v potravinách, zloděje v parku… Zkrátka všechny, na které mimo domov narazíte. Dám ruku, radši někoho jiného, svoje mám obě rád, do ohně za to, že je toto číslo mnohonásobně menší, než k jakému byste došli dejme tomu před rokem a půl (pokud ne, porušujete vládní nařízení). A přesně to je mou pointou. V dnešní době se už o principu introverze a extroverze ví snad všude, ale pro jistotu ještě stručně shrnu.
Jako introverty označujeme ty lidi, kterým v širším měřítku nedělají příliš dobře sociální kontakty, respektive kteří dokážou ve společnosti jiných lidí strávit jen omezený čas a poté si potřebují „dobít baterku“ tím, že se na chvíli uzavřou sami se sebou. Nejde tedy o antisociální kreatury, kteří vám ani neodpoví na pozdrav a z pokoje vyjdou v nejlepším případě jednou za měsíc, a to ještě z donucení, jak si mnozí myslí (i když takoví introverti existují, ale to už se jedná o opravdu extrémní případ). A právě hned za začátku padla klíčová myšlenka – „introvertům nedělají dobře sociální kontakty“. Jen o chvilku předtím jsme si označili dnešní dobu za dobu „minimalizace interpersonálních kontaktů“. Právě proto říkávám, že za koronavirem stojí zhrzený cech introvertů, protože nám se dneska skutečně funguje lépe než kdy dřív.
Pro nějaký důkaz této myšlenky se opravdu nemusí chodit daleko. Stačí se podívat na celosvětovou kampaň „Stay home“, jejímž cílem je motivovat lidi, aby pro snížení rizika přenosu viru zůstávali doma a nechodili ven. Vždy, když na nějaký produkt této kampaně narazím, jen se v duchu (a někdy i nahlas) směji: „Vždyť to dělám posledních skoro dvacet let, navíc k tomu ještě rád!“ V podstatě všechna protiepidemická opatření, která se za poslední rok přijímala, cílí v první řadě na omezení pohybu potenciálních šiřitelů nákazy. Důsledkem toho pak je, že lidé musí trávit mnohem více času doma a ven vychází stále řidčeji. A právě na to si mnozí stěžují, říkají „nemůžete nás zavřít doma“, „jak to mám zvládnout bez svých přátel“, „co mám doma pořád dělat“…
Možná se v tom sami slyšíte, což by vlastně bylo i dobře, jelikož v tuhle chvíli chci nabídnout zase svůj pohled, pohled z druhé strany. Já na omezení pohybu reaguji stylem, „děkuji, že mi dáváte možnost zařídit si všechny povinnosti online z domova“, „děkuji, že mám víc možností užívat si času pro sebe“, „děkuji, že si můžu uzpůsobit volný čas tak, jak chci“… Ano, já jsem naopak za všechno tohle vděčný. Třeba si teď říkáte, že proč jsem tedy nezůstával doma i předtím. Snažil jsem se, ale nešlo to. Musel jsem fyzicky chodit do školy, musel jsem fyzicky chodit do práce, nakupovat online bylo podstatně složitější (tak třeba jeden z mých oblíbených e-shopů během aktuálního nouzového stavu zrušil poplatky za dopravu a doručuje zdarma, není to nádhera?)…
Ovšem všechny tyto starosti jsou nyní pryč. Máme online výuku, díky které nemusím trávit desítky minut denně dojížděním na fakultu. Rád si přispím, takže jsem na ranní hodiny vždycky musel vstávat na mé poměry až nelegálně brzo. Vstát, probrat se, umýt se, vyčistit si zuby, obléknout se, dojet na fakultu, dorazit tam dostatečně dopředu, abych si třeba sednul… Jsem zvyklý nesnídat, což mi ušetří ráno spoustu času, ale i tak jsem většinou musel vstávat tak hodinu a půl před začátkem hodiny.
A dneska? Na vyvalení se z postele a rozespalé zapnutí počítače mi stačí deset minut. To je osmdesát minut, o které můžu spát déle. A teď si ještě vezměme zase cestu ze školy domů. Nějakou chvíli trvá, než vyjdu z budovy, pak třeba ještě nějakou tu minutu postojím na zastávce a šup, dalších čtyřicet minut mého života uteklo. Teď se akorát odpojím z hovoru, sundám sluchátka a zaklapnu počítač. Dohromady to tedy máme dvě hodiny ušetřeného času. Když odečtu můj běžný desetihodinový spánek, dělá to zhruba jednu sedminu dne, o kterou nepřijdu naprosto zbytečnou a nijak nevyužitelnou logistikou.
Navíc někdy se zkrátka nedaří skloubit školní a pracovní povinnosti. A zatímco dříve jsem byl stroze odkázaný vybrat si mezi vzděláním a penězi, dnes kolikrát můžu stihnout obojí zároveň. Nezřídka kdy jsem se na online hodinu připojil z mobilu, zatímco jsem seděl v tramvaji cestou na hokejové utkání, nebo snad přepočítával zboží v rámci inventury. A řeknu vám, neznám na světě moc hezčích pocitů, než je ve sluchátkách slyšet medový hlas Václava Moravce, zatímco si v obchodě rovnám hokejky podle tvrdosti a zahnutí čepele…
Nyní jsme ovšem probrali pouze jednu výhodu dnešní doby, za kterou jsem vděčný. Dále tu pak máme například otázku osobního prostoru. Kdybych měl za, troufám si říct všechny, introverty nechat na billboard napsat nějaké sdělení, rozhodně bych tam chtěl mít velkými písmeny napsáno: „OSOBNÍ PROSTOR! NELEZTE NÁM DO OSOBNÍHO PROSTORU!“. Když mi ve frontě v obchodě nějaká postarší paní funí za krk, až cítím tu paštiku, kterou měla ráno ke snídani, a soustavně mi košíkem přejíždí přes lýtka, protože se zákazník přede mnou pohnul o deset centimetrů, častokrát se zamyslím, jestli by mi bylo ve vězení opravdu tak špatně, že mi nestojí za to tuhle nepříjemnou stařenku přetáhnout po hlavě bio okurkou za dvacet pět devadesát.
Ale díky onomu neznámému hrdinovi, který někdy koncem roku 2019 dostal geniální nápad sníst toho zelenkavě zářícího netopýra, jsem nucen tuto morální otázku řešit stále méně a méně často. Když už totiž musíme vyjít ven, apelují na nás vládnoucí vrstvy, avšak také zdravotníci a experti z oboru, abychom dodržovali dostatečné rozestupy. A tato osvěta se skutečně na společnosti projevuje. Není to jen můj názor, celosvětově vzniklo již několik studií, které popisují výrazné změny ve společenském vnímání osobního prostoru. Sociální norma se totiž skutečně upravuje tak, že za normální považujeme při běžném styku dodržovat mnohem větší rozestupy od ostatních osob než dříve.
A co třeba otázka roušek, potažmo jakýchkoliv pokrývek obličeje? Ano, chápu, že fungovat v nich celý den nemusí být vyloženě příjemné a že celé toto téma budí zejména poslední dobou výrazné kontroverze, ale já na tom opět dokážu najít pozitivum. Stejně jako je totiž rouška fyzickou bariérou proti virům, bakteriím a jiným potvůrkám ve vzduchu, funguje i jako bariéra psychická. Dává totiž jejímu nositeli pocit jakéhosi štítu vůči okolnímu světu, což jako introvert tak moc oceňuji. Nevystavuji svůj obličej, tedy v podstatě bránu do mého nitra a mých emocí, cizím lidem na odiv, ale mám jakousi vlastní kabinku, malou uzavřenou místnůstku, kterou si můžu nosit všude s sebou.
Jako jeden konkrétní příklad si vzpomínám na okamžik z loňského března, tuším, že to bylo snad úplně poprvé či podruhé, kdy jsem vyšel s rouškou ven. Rád poslouchám ve sluchátkách hudbu a příjemný pocit z jejího poslechu ve mně často probouzí nutkání si aktuálně běžící písničku lipsyncovat, neboli otevírat naprázdno pusu, jako bych zpíval text. Tuhle atypickou pohnutku málokomu vysvětlíte a lidé se na vás často dívají poměrně zvláštně, když si jdete po ulici a u toho bez vydání jediné hlásky pohybujete pusou jako při běžné řeči. Jenže když mám ústa zakrytá, nemusím v sobě tuhle svou touhu držet. A tak jsem si tehdy v březnu začal opatrně lipsyncovat, a pak stále volněji a volněji… Je to taková drobnost, ale člověku dokáže hodně ulevit.
Na závěr se chci dotknout ještě jednoho tématu, které je podle mě už relevantní snad pro všechny a kterým se dokážou ztotožnit i extroverti z vašich řad. Hygiena. Až s instalací dezinfekčních zařízení u vchodů do obchodů a restaurací jsme si uvědomili, s jak znečištěnýma rukama jsme dříve jedli, potažmo jak znečištěné prsty jsme si olizovali. Až s příchodem krytů pečiva jsme si uvědomili, kolik uchrchlanců mohlo vesele prskat svoje bacily na potraviny, které jsme o pár minut později s chutí konzumovali. Až celosvětová pandemie nám ukázala, jak nehygienicky jsme doteď žili. Jestli mám vybrat jednu věc, ve které nám Covid-19 dlouhodobě pomůže, pak je to právě otázka hygieny. Díky němu totiž společensky uděláme, a vlastně už děláme, obrovský pokrok v otázce správy zdraví vlastního i cizího a zabráníme množství úmrtí z nemocí, jejichž šíření se dá za naprosto minimálního úsilí značně omezit.
Smyslem tohoto textu není kohokoliv kritizovat za přístup k aktuální situaci, ostatně každý jsme jiný, máme jiné preference a je zásadní tuto heterogenitu akceptovat. Ale spíše jsem chtěl ukázat, že na všem zlém je něco dobrého. Nebuďme tak negativní v našem přístupu, nehledejme už jen z principu to špatné, nekritizujme všechno okolo. Čím víc totiž tak činíme, tím víc si ubíráme sílu a chuť se radovat z toho hezkého, co v životech máme…
David Sokol
