Pandemie covid-19 zasáhla všechny oblasti každodenního života, školství nevyjímaje. Začátek zimního semestru byl nadějný – konaly se zápisy, seznamovací kurzy, úvodní přednášky. Středa 14. října 2020 ovšem přinesla nové opatření, podle kterého se plošně zavřely všechny školy, s výjimkou mateřských. Česko tak již podruhé v jednom roce přešlo na distanční studium. V průběhu podzimu byla v omezeném množství studentů umožněna prezenční výuka alespoň praktických předmětů a individuální konzultace.
V současné chvíli je na základě vládních opatření platný zákaz osobní přítomnosti studentů na výuce. Výjimky platí pro přijímací zkoušky na vysoké školy, kterých se může účastnit maximálně 10 osob za použití správných ochranných prostředků dýchacích cest. Dále jsou možné individuální konzultace jednoho studenta s jedním akademickým pracovníkem, a účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Toto nařízení je platné do 21. března 2021.
Současná situace je velmi diskutovaným tématem jak na politické scéně, tak mezi širokou veřejností. Vít Rakušan například hovoří o „zastavení výuky“, v médiích jsou současní studenti označováni za „obětovanou generaci“. Názor samotných studentů se často velmi liší – po první vlně distanční výuky se totiž většina profesorů na alternativní režim aklimatizovala, podobně tak studenti. Nevadí jim tedy tolik forma výuky, jako jim schází sociální kontakt.
Ptali jsme se současných studentů prvních ročníků několika vysokých škol, jak funguje komunikace se spolužáky v současném režimu, a zda je skutečně absence sociálního kontaktu na distanční výuce to nejnáročnější.
„V září probíhalo slavnostní otevírání fakulty a vybavuji si asi tři srazy v kavárně, kde jsem měla možnost se seznámit s některými lidmi. Od té doby však z pochopitelných důvodů žádná další větší setkání probíhat nemohla. S pár spolužáky máme skupinu na messengeru, která docela dobře funguje. Řešíme tam samozřejmě hlavně školu, ale občas i věci mimo ni, za což jsem moc ráda, protože mám pocit, že alespoň takhle zprostředkovaně můžu ostatní trochu lépe poznat. Tradiční osobní kontakt to ale pochopitelně nahradit nedokáže. Určitě si myslím, že se mi podařilo najít si mezi spolužáky kamarády, ale o nějakém hlubším přátelství se podle mě mluvit nedá,“ uvedla Linda Havrdová, která studuje na Fakultě humanitních studií UK obor Studium humanitní vzdělanosti.
Podobně vnímá situaci i studentka Fakulty stavební na ČVUT, Klára Kulhavá: „Celkem dobře fungují skupiny na sociálních sítích, ale spíš na pomoc s úkoly a organizačními otázkami. Naživo jsem pár spolužáků viděla jednou na podzim, ale s nikým jsem v kontaktu nezůstala. Přátelství jsem rozhodně nenavázala, pořádně ani nevím, s kým tam chodím. Nejvíc mě mrzí, že jsem doufala, že poznám nové lidi, což se tedy nepodařilo. Navíc celá výuka působí tak nějak neskutečně, občas mám pocit, že na ní vůbec nezáleží.“
Součástí platných opatření je také uzavření vysokoškolských kolejí pro všechny studenty, kteří mají na území České republiky jiné bydliště. Pro mnoho studentů to představuje úsporu peněz, pro jiné obrovskou komplikaci. Výjimku mají studenti účastnící se praktické výuky – všeobecného lékařství, zubního lékařství, farmacie atp. jak bylo již zmíněno výše.
„Jsem z vesnice poblíž Aše, během studia medicíny v Praze jsem se tedy rozhodla využít ubytování vysokoškolských kolejí. V současné době to ale znamená být daleko od rodiny, bez možností socializace a setkávání s přáteli, kvůli několika málo hodinám praktické výuky týdně. Je to frustrující,“ uvádí Johana, studentka 1. lékařské fakulty UK, oboru Všeobecné lékařství.
Objevují se ovšem i velmi odlišné názory, které socializační roli vysokých škol nepovažují za klíčovou. „Socializační role je dominantní na základní škole a v prvních ročnících střední školy. Do středních škol bohužel postoupí málo dětí s nekvalitním zázemím, ty povětšinou končí v učení. Právě pro praktickou výuku je současná situace největším problémem,“ uvedl Jaroslav Dočkal, profesor na Masarykově univerzitě v Brně.
I někteří studenti vidí jako největší nevýhody dočasné formy výuky jinde než v oblasti socializace. Nejčastěji to je obtížné udržení disciplíny a režimu. Jde o veliký rozdíl oproti středním a základním školám, kde je přístup mnohem individuálnější, denní rozvrh striktní, docházka povinná.
„Nejhorší na distanční výuce pro mě byla disciplína, o kterou jsem v poslední době úplně přišla. Od poloviny semestru jsem se už většiny hodin vůbec neúčastnila, takže jsem si celkem přidělala práci během zkouškového. Dost mě mrzela nemožnost zažít si učení napřímo, nemožnost sedět ve škole, jednak pro ten pocit studentského života a jednak proto, že doma jsem neměla motivaci se jakkoliv učit a připravovat se. Taky ještě asi trochu hloupá věc, ale mrzelo mě, že jsem přišla o možnost „odcházet že školy“, o procházení dejvickým kampusem, protože miluju tamější atmosféru a i při těch pár návštěvách, co jsem tam byla, mě okouzlil ten pocit, že jsem toho součástí, součástí něčeho většího,“ popisuje své dojmy Jolana Pavlátová, která čerstvě začala své studium na VŠCHT v oboru Biochemie a biotechnologie.
Dodává, že bez osobní účasti na přednáškách často studenti ztrácejí motivaci, do studia je nic netlačí. Pokud tedy není zvolený obor jejich jasnou volbou a vášní, mohou ztratit zájem:
„Jsem rozhodnutá, že půjdu na jinou školu. Nemyslím, že je to tak moc způsobeno distanční výukou jako spíš špatným výběrem oboru. Zřejmě jsem se při výběru příliš nechala unést okamžikem, kdy jsem byla nadšená seminářem z chemie. Nicméně přemýšlím, jestli bych se pro obor nadchla, kdybych měla možnost chodit teď do školy. Nemůžu ale říct, že by se škola nesnažila, každý kruh má přiděleného tutora a naše tutorka se snažila pro nás zorganizovat setkání i různé online hry s ostatními kruhy, nejčastěji typu Among us.“
Podobné prožitky má také Kateřina z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích: „Schází mi změna prostředí. Věřím, že bych se na prezenčních přednáškách víc soustředila na výklad. Doma je pro mě těžší rozdělit si čas. Nerozptylovat se třeba tím, že si jdu udělat jídlo.“
Situace často staví jak studenty, tak profesory před technické problémy. Výpadky wifi jsou na denním pořádku spolu s nefunkčními kamery, mikrofony, zaseklými počítači. Kateřina z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích popisuje jeden z jejích prvních zážitků: „Psali jsme psychologii a test se neodeslal. Byla jsem z toho špatná. Ukázalo, že to byla centrální chyba, a byl vypsán náhradní termín. Tam se to ale stalo zase. Jindy se mi třeba nepovedlo připojit na první dvě hodiny předmětu, takže jsem už učivo nestíhala, přednášky nebyly nahrávané, bez navázaných vztahů se spolužáky se těžko sháněly poznámky, byl to chaos.“ Jde o situace, které možná studenty zkušené z předchozího semestru s převážně distančním charakterem nepřekvapí, pro prváky to ovšem může být traumatizující.
Další velkou změnou bylo zkouškové období. Nejvíce obávaná část semestru, která je i za běžného režimu náporem na psychiku. Zajímalo nás, jak jej prožívali právě studenti prvních ročníků, kteří zažívali stres z opakování a bezesné noci před zkouškami poprvé. Některé školy se snažily alespoň část zkoušek provést osobně, jiné se držely výhradně online variant.
„Zkoušky byly snazší, než kdyby byly prezenčně, protože se u některých zrušila ústní část. Zároveň byla ale příprava na ně zkomplikována tím, že chyběly laboratorní cvičení a další praktické způsoby procvičení a pochopení toho, co se vlastně učíme. Můj obor nespadá pod ty, co by dostaly výjimku a mohly pokračovat v praktické výuce alespoň omezeně, a tak bylo vše online,“ uvádí David Hromas, student audio inženýrství na VUT Brno, Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií – oboru silně založeného na praktické výuce.
Také ostatní respondenti uvedli, že zkouškové období bylo daleko snesitelnější, než jak si ho představovali z vyprávění rodičů a studentů vyšších ročníků. Žádný stres a pocení před ústní zkouškou, testy místo poslucháren pohodlně doma, online. Je na pováženou, jak tuto změnu vnímat. Mladí studenti jsou, stejně jako většina současné společnosti, už tak psychicky frustrovaní, je tedy zbytečné je vystavovat dalšímu tlaku. Není ale nakonec schopnost určit si priority, po danou dobu se skutečně soustředit na studium a vystavit nabité znalosti tvrdé zkoušce přece jen jedním z přínosů vysokých škol?
Online zkoušení ovšem přináší řadu komplikací také pro profesory. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na svém webu uvádí mnoho rad, jak předejít podvádění u zkoušek a nastavit systém závěrečného testování tak, aby skutečně objektivně posoudil znalosti látky, i tak se ovšem nedá online srovnat s efektivitou osobní účasti na zkouškách.
Nakonec je ale třeba zmínit, co studenti na prvním semestru studia nejvíce ocenili. Byla to možnost zaměstnat se nějak v době omezených možností, úsilí, které akademický sbor vložil do uzpůsobení výuky pro online prostředí, snaha vysokých škol pomoci při úzkostech a depresích, a nakonec velmi často opakovaný benefit – možnost spát déle místo cestování na ranní semináře.
„Studium VŠ mi dalo v této komplikované době něco, na co jsem se mohla zaměřit, příležitost nějak rozumně si zorganizovat svůj čas. Určitě také oceňuji, že mě studium na FHS naučilo pohlížet na některé jevy v nových perspektivách a alespoň tímto způsobem jsem si tak mohla „rozšířila obzory“, když už jsem většinu času trávila doma,“ zakončuje náš rozhovor pro IKSŽ Linda Havrdová, studující na Fakultě humanitních studií UK.
Daniela Seigová
