Stres z koronaviru, únava a fyzické i psychické vyčerpání dopadají na ty, kdo dlouhodobě pečují o své blízké. Stát o nich ví a nabízí pomoc. Podmínky pro její dosažení jsou ale pro velkou část dlouhodobých opatrovníku nesplnitelné. Pomocnou ruku proto nabízí Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Osmapadesátiletá Michaela se stará o svou matku, která má poslední stádium rakoviny, cukrovku a téměř nemůže chodit. „Maminka si sama sotva dojde na záchod. Musím s ní jezdit k doktorům, vyzvedávat léky, uklízet, prát a pořád dávat pozor, aby se jí nic nestalo,” popisuje svou úlohu. Na péči je sama a v případě, že by byla například kvůli koronaviru náhle hospitalizována, se nemá o její matku kdo postarat. „Mám sice dceru, která mi pomáhá, ale žije v jiném městě a kdyby se mi něco stalo, bude maminka z hodiny na hodinu bez pomoci,” popisuje. Podobná situace není v Česku nijak výjimečná. Ve větší či menší míře se takto o své blízké stará přes milion Čechů.
Tento milion obyvatel se schovává pod nenápadným pojmem „neformální pečující“ – to jsou osoby, které například pečují o své stárnoucí rodiče, hendikepované nebo nemocné dítě či partnera nebo další členy domácnosti závislé na pomoci druhých. Zároveň však nevykonávají péči jako svou práci. I přes svou nenápadnost tvoří „neviditelný“ pilíř celého sociálního systému, jelikož poskytují 70–90 procent dlouhodobé péče. Velká část lidí, kteří se tímto způsobem starají o své blízké navíc dochází do běžného zaměstnání. Podle statistik jsou to většinou ženy středního nebo vyššího středního věku, které se mnohdy zároveň starají o nezletilé děti a jejich školní povinnosti.
Podpora státu nestačí, pomáhají neziskové organizace
Neformální péče je v mnoha ohledech nedoceněná. Kromě soudržnosti a pěstování mezigenerační solidarity má významný jak ekonomický, tak společenský přínos. Nebýt neformální péče, sociální systém by se pravděpodobně zbortil. I tak se pečující stále nesetkávají s takovou mírou podpory, jakou by potřebovali. „Pečující se nejvíce potýkají s nedostatkem pobytových a odlehčovacích služeb (např. denní stacionář – pozn. redakce). Přitom právě možnost na chvíli se vzdálit z domu, udělat si dovolenou nebo si aspoň pár hodin pořádně odpočinout je pro ně naprosto zásadní, protože únava a vyčerpání patří k největším rizikům dlouhodobé péče,“ říká tiskový mluvčí Diakonie Ivo Mareš.
Mnozí navíc o možnostech, které nabízí stát nebo neziskové organizace, ani neví a svou péči, například o stárnoucí rodiče, pokládají za běžnou součást života, s níž se musí vyrovnat sami. Stává se, že někteří opatrovníci v takovém stavu stráví dlouhá léta a je poté jen otázkou času, kdy dosáhnou na dno svých fyzických a psychických sil. „Dlouhodobá péče je velmi náročná a kdo ji nezažil, asi to nepochopí. Často může vést i ke vzniku duševních onemocnění nebo k syndromu vyhoření,” varuje Mareš. Starající se lidé se běžně musí vzdát většiny společenského života, zájmových aktivit a vidina dovolené například v zahraničí je nereálná. Ani pomoc od sociálních služeb není vždy dostačující. „Podařilo se nám zařídit sociální pracovnici, která za maminkou dochází třikrát týdně. Díky ní si můžu na chvíli vydechnout, dojít na nákup nebo kam zrovna potřebuji. To pomáhá, ale i tak jsem už vyčerpaná. Člověk musí být pořád ve střehu, pořád je něco třeba,” svěřuje se Michaela.
Nouzový plán péče
Za poslední rok přibyla pečujícím osobám další velká nejistota – koronavirus. Strach, že se nakazí oni sami nebo jejich blízcí, strach ze ztráty zaměstnání a všeobecná ekonomická nejistota završená osamocením a izolací. „Samotná každodenní péče o nemohoucího blízkého je náročná, stresující a nejistota v období pandemie tyto pocity prohlubuje,” potvrzuje Lucie Michalová, vedoucí projektu Pečuj doma. Jedná se o platformu zaštítěnou Diakonií Českobratrské církve evangelické, jejímž cílem je poskytnout pečujícím komplexní podporu – povzbuzení, radu, informaci, vzdělávání, prostor pro sdílení a individuální provázení tak, aby byli schopni zvládnout péči doma. Právě tam spustili Nouzový plán péče a sedm nových poraden, kde mohou ošetřující získat informace, na co se mají připravit a jak postupovat, když se stane, že se nebudou moci o blízkého starat.
Jedná se o systém, který zajistí náhradníka, ocitne-li se pečující náhle v karanténě či je hospitalizován. Opatrovník se předem musí domluvit s jednou či dvěma osobami ve svém okolí, které jsou ochotné a schopné se o svěřence postarat a poté vyplní formulář dostupný na stránkách Pečuj doma. Do něj opatrovník zadá všechny údaje o tom, jak péče probíhá a co vše je třeba k jejímu zajištění. Vyplněný formulář pak uloží na stránkách a poté vyčká na průkaz pečujícího a samolepku, kterou nalepí na kartičku pojištěnce, ty přijdou poštou. Na samolepce je nápis: „Jsem pečující. Je na mně závislá další osoba“. Pokud se pak cokoliv stane, záchranná služba nebo policie kontaktuje Pečuj doma a ti zajistí předání péče na náhradníka. „Pokud by náhodou službu potřeboval někdo bez přístupu na internet, je k dispozici i bezplatná linka s ochotnými operátory,” dodává mluvčí projektu Magdaléna Grünbecková. Mimo to ale Diakonie nabízí široké spektrum poradenství, kurzů a dalších akcí, kterými usnadňují život lidem nacházejících se v nelehké situaci.
Problém jsou finance, na ošetřovné mnoho rodin nedosáhne
Koronavirus značně přitížil i pracujícím opatrovníkům. Potýkají se například s nedostatečnou dostupností terénních pečovatelských služeb nebo s nedostačující finanční podporou v podobě ošetřovného. Stát sice nabízí neformálním ošetřovatelům jistá řešení, jejich dosažení je ale v praxi o dost složitější. Počítá se totiž jen s tím, že péče je poskytována osobě po delší hospitalizaci. „Například stávající úprava dlouhodobého ošetřovného není vstřícná vůči neformálně pečujícím a zaměstnavatelé jsou z ní spíše zmateni,” uvádí Pavel Štern z programu Starám se a pracuji zabývajícího se podporou pečujících osob na trhu práce. S aktuálně nastavenými pravidly totiž musí opatrovníci splnit v zásadě těžko splnitelnou podmínku. „Osoba, o kterou se chtějí starat, musí být týden hospitalizována a ihned po jejím propuštění si musí podat tuto žádost. Jinak žádost nelze schválit. To je velká komplikace, protože neformální péče nezačíná vždy jen hospitalizací,” popisuje Štern.
Žádost o dlouhodobé ošetřovné navíc může být podána až po sedmidenní hospitalizaci a musí na ni bezprostředně navazovat, a to ještě s doporučením lékaře z dané nemocnice, ve které byl pacient hospitalizován. To je v současné epidemiologické situaci i mimo ni pro většinu neformálních opatrovníků téměř nesplnitelná podmínka. Existuje hned několik způsobů, jak by se dalo v tomto ohledu žádání o příspěvek na dlouhodobou péči zjednodušit. Pomohlo by, kdyby potvrzení o tom, že dlouhodobá péče je na místě mohli vystavovat například praktičtí lékaři nebo by v krajním případě stačilo třeba jen čestné prohlášení s ohledem na mimořádnou situaci, co se týče pandemie koronaviru a nouzového stavu. „Žádné takové opatření na pomoc neformálně pečujícím však v průběhu pandemie v rámci dlouhodobého ošetřovného nebylo přijato, přestože nouzový stav umožňuje urychlené projednání změn zákonů,” vysvětluje. Zmíněné ošetřovné by pomohlo i opatrovnici Michaele. „Peníze navíc se hodí vždycky, ale hospitalizace se nás teď netýká, zákon totiž s neformální péčí o dlouhodobě nemocné nepočítá,” uzavírá.
Rada by mohla pomoci i některým zaměstnavatelům. Ti si často nejsou jistí, jak ke svým zaměstnancům, kteří jsou mimo to i v roli opatrovníků, přistupovat, nebo neví, jaké jsou jejich možnosti. „Zaměstnavatelé by měli vést na témata stárnutí populace, mezigenerační podpory, spolupráce a neformální péče se státem intenzivní dialog, aby zajistil dobré podmínky pro neformálně pečující a jejich blízké v rámci potřebných sociálních služeb, či sociálních dávek,” dodává Štern.
Populace stárne
Každým rokem přibývá 500 000 seniorů a s nimi budou přibývat i osoby které se o ně musí starat. Podle dostupných dat Českého statistického úřadu tvoří již jednu pětinu obyvatelstva a největší podíl tradičně tvoří skupina nejmladších seniorů ve věku 65–69 let. V oblasti sociální služeb má stát prostor mnohé věci zlepšovat. „Myslíme si, že mnozí klienti, s nimiž komunikujeme, by uvítali například lepší komunikaci ze strany úřadů nebo vzdělávací akce, na nichž by se mohli seznámit s novými zdravotními pomůckami či s ostatními prostředky na zjednodušení péče,” uzavírá Mareš. Aktivitám na podporu neformálních pečujících se Diakonie v rámci projektu Pečuj doma systematicky věnuje již 7 let. Od roku 2013 jich organizace podpořila přes 9 000.
Anna Portešová
