V online Spící krasavici předvedl Balet Národního divadla pohádkový výkon

Spící krasavice je jedním z pouhých tří baletů z pera Petra Iljiče Čajkovského. I když její sláva za Labutím jezerem a Louskáčkem zaostává, s původní choreografií Mariuse Petipy v úpravě Marcii Haydée jde rozhodně o skvělý zážitek. A to i přes to, že si jej diváci mohli vychutnat pouze v digitální formě.

Známý příběh pohádky Charlese Perraulta o Šípkové Růžence uvedli v život na scéně Státní opery tanečníci Baletu Národního divadla. Kvůli pandemickým opatřením nemohli představení natočit s živým orchestrem, použili proto nahrávku filharmonického orchestru Santiago de Chile. Záznam předpremiéry zveřejnil na svém Youtube kanálu Balet Národního divadla 29. dubna k oslavě Mezinárodního dne tance a diváci jej mohli zhlédnout do 5. května.

Přesunutí představení do online světa sice připravilo diváky o zážitek z návštěvy nově zrekonstruované budovy Státní opery, na druhou stranu ale přinesl zdramatizovanou předehru, ve které zlá víla Carabosse a ceremoniář Catalabutte procházejí zákulisím a hledištěm divadla. Zároveň si díky citlivé práci s kamerou Marca Ciodiho můžeme detailně prohlédnout herecké a taneční výkony účinkujících, a nepřijít o celkový pohled na jeviště.

Čajkovský napsal Spící krasavici jako druhou ze svých tří oper v roce 1889, premiéry se dočkala o rok později v Mariinském divadle v Petrohradu s Carlottou Brianza v roli princezny Aurory, Marií Petipou jako Šeříkovou vílou a Enricem Cecchetti v roli zlé víly Carabosse. Původní choreografii tvořil již zmiňovaný Marius Petipa. Car Alexandr III. měl údajně po zhlédnutí představení prohlásit jen „velmi pěkné,” což Čajkovského pochopitelně zklamalo. Podruhé bylo představení uvedeno až po devíti letech ve Velkém divadle v Moskvě. U Evropského publika ale Spící krasavice získala obrovskou oblibu, zejména po Londýnské premiéře v roce 1921.

Klasický příběh ožívá

Příběh představení se dělí do tří dějství a trvá bezmála dvě a půl hodiny. Úvodní scéna nás zavede na královský dvůr, kde se oslavují křtiny. Veselí se snaží organizovat ceremoniář Catalabutte v podání Mathiase Deneuxe, jehož postava překypuje roztomilou roztržitostí. Po nástupu královského páru dostávají víly prostor popřát princezně Auroře (u nás obvykle známé jako Růženka) do vínku vše dobré. Každá tanečnice se tak může předvést v krátkém, ale dynamickém sóle. Tanec Šeříkové víly však naruší příchod zlé víly Carabosse v podání Patrika Holečka, která přijiždí na scénu na obřím trůně. Dramatickou atmosféru každého Carabossina příchodu doplňuje potemnění celé scény, které kontrastuje s jejím jinak světlým laděním.

Mužské obsazení původně ženské role se může zdát pro tradiční nastudování jako zvláštní volba, Patrik Holeček se ale své role ujal skvěle. S dlouhými vlasy i nehty a výrazným líčením, oblečený v širokých kalhotách a dlouhém plášti předvádí perfektní ztělesnění jízlivosti a krutosti.  Nakonec se k mužskému ztvárnění této víly uchýlil už Marius Petipa ve své originální choreografii.

Carabosse je uražena, že nebyla na oslavu pozvána a jako pomstu novorozenou Auroru v působivém sólu prokleje. Šeříková víla ale kletbu pozmění, a princeznu tak po píchnutí o vřeteno nečeká smrt, ale jen stoletý spánek. Následující roky na dospívající princeznu dohlíží a chrání ji před Carabosse. Zde choreografka dosáhla efektu filmové montáže, kdy vidíme drobné výjevy z princeznina dospívání, které za černým závojem odhaluje Carabosse ve snaze se dostat k princezně.

Ve druhém jednání se o princezninu ruku uchází princové z Jihu, Severu, Východu a Západu. Každý z nich ve svém tanci předvede něco z charakteru své země. Poté již na scénu vtančí samotná Aurora v podání primabaleríny Aliny Nanu, která srší mladickou nevinností a veselostí. Hravou atmosféru námluv ale naruší Carabosse, která princezně přináší kytici růží. V té je však ukryto rudé klubko s jehlicí, o kterou se princezna bodne. Na místě usíná a zámek zarůstá růžemi.

S posledním jednáním se přesuneme o sto let později. Dostáváme se do lesní scény, kde družina prince Desirée skupinově tančí. Sám princ (Dmitro Tenytskyy) je ale neklidný a k zábavě ho nepřemluví ani svůdné pohledy slečen a přemlouvání jeho snoubenky. Družina ho opouští a ve snovém aktu se mu ve vílím reji zjevuje Šeříková víla, která je i jeho sudičkou, a vypráví mu o zakleté princezně Auroře. Carabosse ale nechce, aby byla kletba prolomena, a snaží se ho proto od záchrany princezny odradit. Princ se ale nevzdává, vydá se ji hledat a polibkem ji probudí.

Posledním obrazem představení je svatba prince Desirée a princezny Aurory. Mezi hosty je spousta pohádkových postav, například Červená Karkulka a Vlk, Alibaba s drahokamy, Bílá kočička a Kocour v botách nebo Sněhurka se sedmi trpaslíky v podání dětí z baletní přípravky. Každé pohádkové duo či skupina předvede v tanci svou dynamiku. Vyvrcholením svatební scény je brilantně provedené pas de deux zamilovaného páru. V samotném závěru představení se Carabosse pokusí svatbu narušit, Šeříková víla ji ale promptně ze zámku vykáže. Připomíná tak, že dobro sice zvítězilo nad zlem, to ale nikdy zcela nezmizí.

Vyznamenal se celý tým

Kromě samotného provedení je třeba vyzdvihnout zejména vkusný design kulis a kostýmů. Zatímco některá provedení světových divadel se uchylují k pompézně kýčovitému, i když možná pohádkovějšímu vzhledu, Národní divadlo zvolilo historicky přesnější cestu. Příběh je zasazen do období svého vzniku, tedy 17. století, což odpovídá období baroka. Díky bližším záběrům si mohli diváci prohlédnout detaily vzorů látek či výšivek, na kterých si tým pod vedením Pabla Nuñeze dal opravdu záležet.

Choreografka Márcia Haydeé vdechla původně příběhově velmi prostému představení spoustu osobitosti. Z původní představy zlé víly Carabosse jako seschlé zlé čarodějnice udělala silnou a dynamickou postavu, která zosobňuje pohádkovou stranu zla nejen jako zjevný hybatel, ale ovlivňuje dění i ze zákulisí příběhu a tahá za nitky do samotného konce. I poměrně nedůležitá postava jako již zmíněný ceremoniář Catalabutte získává pod jejíma rukama osobitý charakter. O to větší je škoda, že princezna Aurora, kterou divák zná od narození a díky dětem z baletní přípravky ji pozoruje vyrůstat, zůstává pořád poměrně plochou postavou. To je však bohužel osud většiny pohádkových princezen.

Celou dobu představení se divák rozhodně nenudí. Haydeé dokázala zaplnit celé jeviště pohádkovým rejem a tanečníci ve vedlejších rolích odvedli skvělou práci, když přišlo na uvádění vedlejších postav k životu. Na youtube už záznam ke zhlédnutí není, Národní divadlo ale plánuje představení uvést před živým publikem, až to umožní epidemická situace.

Magdaléna Kohoutová