Česká televize a Český rozhlas byli poslední léta terčem kritiky značné části společnosti i politického zastoupení. Jedna z oblastí, proč veřejnoprávní média kritizovat, bylo jejich financování a dle mnohých přemrštěné poplatky. Samotné financování veřejnoprávních médií v Česku se vymyká svou specifičností v tom, že nereaguje přímo na vývoj trhu, ale poplatky se stanovují zákonem, jenž má poté určitou platnost. Nehledě na vzestupu nebo sestupu ekonomiky, zákony se dodržovat musí.
Drtivá většina domácností v současnosti platí každý měsíc 135 kč za Českou televizi a 45 kč za Český rozhlas. Poplatky z přijímače máme v České republice nezávislé na státním rozpočtu, nicméně parlament může vydat zákon, který tyto příspěvky zvýší. Nezávislost na politicích je důležitá, vždy tu ale nějaká vazba bude. Proto se o tomto tématu se před ruskou invazí na Ukrajinu v parlamentu celkem vášnivě debatovalo, pro některé politiky zůstávají veřejnoprávní média trnem v oku.
Příjmy České televize a Českého rozhlasu zůstávají několik posledních let prakticky stále stejné a z drtivé většiny jsou to zdroje poskytované právě domácnostmi skrz poplatky. Výdaje tak bývají rovněž podobné. ČRo mívá rozpočet přes 2,2 miliardy u ČT to je přes 6,2 miliard korun. V porovnání se soukromými médii je to stále značně vyšší rozpočet.
Argumentů proti zvyšování poplatků je více, a jejich uplatňování je pravděpodobně jedním z důvodů, proč se ještě příspěvky koncesionářů nezvedly, i když jsou stále ve stejné výši od roku 2008. Dalším důvodem samozřejmě bylo politické zastoupení v parlamentu. Současná vláda však zvedání poplatků zvažuje. Některé důvody, proč nechávat za mediální služby více, jsou čistě zájmově politické, dokonce předseda SPD Tomio Okamura chce uvést koncesionářské poplatky na čistě dobrovolnou bázi, což by bylo pro veřejnoprávní média pravděpodobně zničující. Důvody k tomuto postoji jsou však velmi osobní a nemají moc co dočinění s úvahami nad etickou stránkou problematiky. Okamura už prostě několik let nebyl v Otázkách Václava Moravce, čímž je podle něj ČT nevyvážená. Kdyby se tam objevoval častěji, možná by zvýšení podpořil, nebo by si našel nějaký nový důvod, proč víc peněz do televize a rozhlasu neposílat. Andrej Babiš chtěl například změnit strukturu financování celkově a víc ho navázat na státní rozpočet, jako tomu je například na Slovensku.
Výrazným argumentem proti zvyšování příspěvků ve velké části společnosti je jednoduše to, že se lidem nechce platit za něco víc peněz. Stejně rozhlas neposlouchají, na ČT se nekoukají, a proto jim přijde často i přispívaní na provoz těchto médií zbytečné. S tímto argumentem také často operuje právě SPD. Problém, který se k tomu váže, je také zvyšování cen prakticky u všeho, mnoho lidí má větší starosti se zaplacením energií a poplatky za veřejnoprávní média jdou v tuto chvíli stranou. I sněmovna řeší nyní aktuálnější témata.
Žijeme v době, kdy zdražuje všechno. Benzín se prodává místy už nad 50 kč za litr, zatímco před několika měsíci šlo natankovat o dvacet korun levněji. Inflace stoupla meziročně o více než 11 % a dopad ruské invaze na Ukrajinu se v plném rozsahu projeví ještě v dalších týdnech a měsících. Ano, bude hůř. Státní rozpočet zatíží uprchlická vlna z Ukrajiny a bude méně prostředků na to, aby se snížilo DPH z paliv nebo energií. Tím, že se zdražuje prakticky všechno, dopadne tato krize úplně na všechny, zvýšení poplatků by pak dopadlo taktéž prakticky na všechny domácnosti. Současná cenová hladina ale silně dopadá i na Českou televizi a rozhlas. Tím se tento problém stává argumentem pro obě strany názorového spektra.
Provoz rozhlasu a televize vyžaduje taktéž energie (a že jí potřebuje opravdu hodně), automobily sloužící k přenosům po republice rovněž potřebují dostatek paliva. Z dlouhodobého hlediska tento stav není pravděpodobně udržitelný. Ano, poplatky nejsou 100 % příjmu a obě instituce vydělávají peníze i z reklam, ale u ČT to je přibližně 10 % výdělku, u ČRo je to výrazně méně. Za více než 14 let, co byla usnesena výše poplatků za přijímače, se zvedly ceny služeb, zboží i platy celkově. Veřejnoprávní instituce varují, že budou muset udělat významné škrty v rozpočtu, které například omezí výrobu vlastních obsahů nebo sníží stavy zaměstnanců. Vedení těchto institucí na začátku roku požadovala zvýšení poplatků o 15 korun a pak každoroční valorizaci v závislosti na růstu inflace. Poslanci se však povětšinou snaží přijít s nějakým „kreativnějším“ řešením, například s odvodem z výběru DPH nebo s již zmíněným napojením na státní rozpočet. Na stole je i možné navýšení podílu reklam ve vysílání, to však obě instituce odmítají, argumentují tím, že by tento krok byl naprostým opakem podstaty veřejnoprávních médií.
Porovnání se zahraničím
Pokud někomu připadají koncesionářské poplatky vysoké, je užitečné se kouknout na financování zahraničních veřejnoprávních médií se stejnou strukturou příjmů jako máme v Česku, tedy se zdroji z příspěvků domácností a z reklam. Například domácnosti ve Velké Británii platí za kanály BBC 159 liber ročně, což vychází v přepočtu bez pár korun na 400 kč měsíčně. V sousedním Rakousku se poplatky liší v závislosti na místě, odkud je signál přijímán, cena dohromady za TV i rozhlas je nejnižší v severním Rakousku, ty stojí měsíčně 22,45 euro, což je v přepočtu přes 560 korun. Ve Švýcarsku si dokonce před čtyřmi lety v referendu odsouhlasili zachování koncesionářských poplatků. Ty navíc musí platit všechny domácnosti, nezávisle na vlastnictví přijímače. Ročně tak za zaplatí celkově 335 franků za TV i rozhlas, což je v přepočtu přibližně 690 korun měsíčně. V Itálii se příspěvek vybírá společně s účtem za elektřinu, aby se snížilo množství nepřihlášených poplatníků. Ročně tam stojí licence na televizní vysílaní 90 euro, což je přibližně 190 korun za měsíc, italská RAI má navíc výrazně větší výnosy za reklam a dalších komerčních činností. Pokud bychom hledali země s levnějšími poplatky a podobnou strukturou, najdeme například Srbsko, Rumunsko nebo Řecko. Důležité je však porovnání i s kupní sílou jednotlivých zemí a jejich měn, kde zjistíme, že tyto 3 země jsou na tom z tohoto hlediska výrazně hůř než Česko. Jinými slovy, celkový standard je položen níže, proto jsou i nižší částky posílané veřejnoprávním médiím. Pokud se koukneme například na Chorvatsko nebo Slovinsko, ty mají partitu kupní síly menší než Česko, avšak koncesionářské poplatky mají vyšší.
Důležitost veřejnoprávních médií
Pokud si někdo neuvědomuje důležitost veřejnoprávních médií, neuvědomí si ani důležitost je platit, natož poplatky třeba v budoucnu zvýšit. Osobně si myslím, že systém, kterým jsou Českému rozhlasu a televizi peníze poskytovány, je nastaven správně. Nezávislostí na státním rozpočtu je podporována větší samostatnost a svoboda těchto institucí. Poplatky se budou muset dříve nebo později zvýšit, pokud si politici uvědomují, jak klíčová tato média jsou. Samozřejmě, že se to velké části společnosti nebude líbit, což je logické, když někoho pomocí zákona donutíte platit peníze navíc. Zvlášť, když třeba ani nebude jasně zřetelné zlepšení kvality obsahu, který budou média po zvýšení poplatků vysílat. Podle mě je zvýšení nevyhnutelné. Inflace pravděpodobně ještě poroste, koruna také kvůli válce na Ukrajině oslabila. To je špatná zpráva například kvůli vysílacím právům na sport, která Česká televize zakupuje. Ti, kteří sledují sport, si nemohli nevšimnout například toho, že za poslední léta neměla Česká televize dostatek financí na nákup vysílacích práv na českou nejvyšší fotbalovou ligu, z obrazovek se dále vytratila kupříkladu Liga mistrů. Finančních rezerv moc tyto mediální domy nemají a ani mít nebudou, dokud se jejich příjmy nezvýší. Do hry se ještě může dostat nějaká jiná forma finanční podpory, ale jako pravděpodobné to nevidím. Současná vláda má ve svém programovém prohlášení bod o udržitelnost financování veřejnoprávních médií, zatím ale nechce napřímo říct, že se nějakým způsobem přesunou finance z našich peněženek do fondů veřejnoprávních médií. Já sám bych se však ani nebránil v omezené míře zvýšit četnost reklamy. Těm, kdo tato média nekonzumují, to bude jedno, a když si porovnáme míru příjmů z reklamy s ostatními veřejnoprávními médii v zahraničí, zjistíme, že v těch našich se reklam vyskytuje většinou výrazně méně. Pokud se tomu ale sama média brání, očekávám, že se jen zvednou poplatky, až jednoho dne válka na Ukrajině skončí a ekonomika se začne vracet do normálu. Poté se tato problematika začne opět objevovat ve společenském diskurzu, kde má své místo. Pokud se zvýší poplatek o celkových 30 korun měsíčně, je to dle mého názoru opodstatněné a správné.
Šimon Pudlovský
