V Česku a na Slovensku přibývá dobrovolníků, kteří nabízejí více než čtyřem milionům ukrajinských běženců ubytování. Tolik lidí podle OSN uprchlo z Ukrajiny od začátku ruské invaze. Útočiště a dočasné i trvalé ubytování nacházejí zejména v Polsku, ale i v Česku a na Slovensku. Jaké to je ubytovat válečné uprchlíky? Dva příběhy mají podobnosti i rozdíly.
Hodně lidí by se zachovalo stejně
Andrea je učitelka pocházející z Bratislavy. Společně se svým manželem se poskytnout ubytování rozhodli, protože mají v hlavním městě k dispozici volný byt. ,,Mít volný byt a vědět, že je kvantum lidí, kteří se potřebují na nějaký čas ubytovat, to bychom byli asi nenormální, kdybychom to neudělali. Hodně lidí by se zachovalo stejně,” myslí si. Vzápětí dodává, že by ale pravděpodobně nikoho neubytovali u sebe doma, narušilo by to jejich soukromí.
Naopak marketingový manažer Martin nabídl ubytování právě u sebe doma, v rodinném domě v Praze, kde bydlí s manželkou a dvěma dětmi. S návrhem ubytovat ukrajinskou rodinu přišla jeho žena a oba dva se na tom hned shodli. Půlka Martinovi rodiny pochází z Ruska, on sám válku vnímá dost špatně a negativně. ,,Rusko trochu znám, znám ruskou mentalitu. Dokázal jsem si představit tu hrůzu, která na Ukrajině probíhá,” vysvětluje.
Právě v Praze je podle statistik českého Ministerstva vnitra momentálně 61 000 příchozích z Ukrajiny. Celkově Česko poskytlo od začátku války vízum přibližně 250 000 lidem, skutečný počet běženců je ale pravděpodobně vyšší, zástupci vlády mluví až o 300 000 uprchlících. Slovenské hranice překročilo dle informací tamního ministerstva vnitra přibližně čtvrt miliónu lidí. Statistiky obou zemí se schodují – jde především o děti do 15 let (víc než třetina) a ženy (čtyři pětiny dospělých). Podobnou zkušenost mají i Andrea a Martin.
Wifi a McDonald
V jeden a půl-pokojovém bytě Andrey se od března vystřídaly již dvě rodiny. Vždy šlo o podobnou situaci – nejprve matka se synem, potom žena s dvěma dětmi. Informace o tom, jak poskytnout ubytování našla Andrea velmi snadno, převážně přes internet, stránky charit a městské části, pod kterou byt spadá. Chválí dobrovolníky a celkovou organizaci. ,,Perfektní, milí, měli informace a byli velmi klidní, připraveni pomoct. Zavolal nám jeden z nich, řekl, že tu na vlakové stanici sedí žena se sedmiletým synem, dostali jídlo, roušky a základní informace. Do hodiny jsme je přijeli vyzvednout. Věděli jsme její telefonní číslo a jméno, tak jsme se na stanici dobrovolníků ptali, kde je Olena,” popisuje.
Komunikace s Olenou byla podle Andrey ze začátku náročná, oba se synem mluvili jenom ukrajinsky. Ruština, jako pozůstatek vyrůstání za časů socializmu, na kterou manželé spoléhali jako na dorozumívací jazyk, jim nepomohla. Záhy zjistili, že se ukrajinštině příliš nepodobá. Nakonec se dorozumívali prostřednictvím různých překládacích aplikací. Jak hodnotí Andrea, „je to sice komunikace trapná, ale když nic jiného není, postačuje.”
Manželé byli spíš překvapeni chováním dvojice. ,,Tato rodina byla z oblasti, kde vojna ještě nezačala. Mladá dáma byla trošku jednodušší, chlapec celkem drzý, řekl například, že sní jenom hamburgr z McDonaldu. Nezajímalo je nic, jenom mobil a wifi.” Andrea ale dodává, že vděk za pomoc vyjádřili a i přesto, že byl jejich vzájemný vztah neosobní a nekomunikativní, přiznává, že pocit zklamání mohl souviset s očekáváními, které manželé před ubytováním Ukrajinců měli. ,,Měli jsme asi jinou představu, mysleli jsme, že přijdou chudáci lidé z bombardovaných území, budou traumatizovaní. Zjistili jsme, že nesmíme nic očekávat, protože to neděláme pro vděčnost, ale z principu,” dodává.
Jak pracovat s očekáváním popisuje Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci pro idnes. „Je potřeba si být vědom toho, že lidé přicházejí ve zranitelné situaci, v psychickém šoku, ale často i v postraumatu. Reakce se nám mohou zdát nepochopitelné, můžou mít pocit, že jim druhá strana není úplně vděčná za to, co poskytují nebo odmítá jejich asistenci. Je to hodně citlivá situace, kde je hodně důležité pracovat se svými očekáváními. Je dobré nabídnout pomoc, ale není dobré pomoc vnucovat. Lidé jsou vděční, ale nemusí to projevit. Můžou mít emoce takzvaně vypnuté, protože by se mohli zhroutit,“ vysvětluje.
Nikomu kromě vás nevěřím
Velmi jinou zkušenost zažila Andrea v případě druhé rodiny. K ní se s manželem dostali opět prostřednictvím charity a dobrovolníkům, kteří jim zavolali. ,,Paní s dětmi přišli s malými batůžky a pár taškami. První co jí zajímalo byla pračka, jídlo, byla to velmi praktická žena. Všichni i děti byli mimořádně zlatí, vděční a komunikativní. Stejně jako první rodina přišli z oblasti, kde se ještě nebojuje.” Andrea líčí příběh rodiny, jejich několikadenní cestu přes Polsko a únavu, která byla na paní a dětech vidět. I když se dorozumívali zase jenom přes aplikace, žena byla tentokrát velmi komunikativní. ,,Jsou zděšeni vojnou. Paní pracovala jako masérka a na Ukrajině nechala muže, který dělá v metalurgickém závodě. Řekla, že mně a mému muži bude důvěřovat, ale nikomu jinému ne,” popisuje Andrea.
Stejně jako první rodina, která po čtyřech dnech bratislavský byt opustila a vydala se do Německa, i druhá brala Slovensko jenom jako přechodnou stanici a putuje dál do Irska. Andrea v ubytování ukrajinských rodin hodlá pokračovat. ,,I když byli zkušenosti velmi odlišné a zjistili jsme, že nesmíme mít žádná očekávání, neděláme to kvůli pocitu zadostiučinění. Chceme hlavně pomoct,” dodává na závěr.
Sázka do loterie
Martin se svojí ženou celou věc dopředu prodiskutovali a byli připraveni. ,,Neměl jsem žádná očekávání, protože jsem netušil, kdo přijde. Byla to taková sázka do loterie. Může přijet maminka, která se vám tady složí a bude měsíc brečet, nebo někdo, kdo má rakovinu. Vůbec netušíte.”
Připraven byl i na možnost, že lidé, kteří přijdou nebudou vděční. ,,Já jsem se v podstatě bál jenom toho, že přijede někdo, kdo se k nám přijde podívat a řekne, že mu to nevyhovuje. Někdo, kdo se po pár dnech zvedne a odstěhuje, co by bylo asi zklamání. V tom smyslu, že vy máte otevřenou náruč a někdo to nevyužije. Ale byli jsem připravení i na to, že se to stát může.”
I když prožívání války nese Martin těžce, ubytování ukrajinské rodiny probíhalo od začátku bez nějakých výrazných emocí. Přes známé se dozvěděli o této možnosti a dostali číslo na paní, která byla s dvěma dětmi právě na cestě do Česka. ,,Zavolal jsem jí a domluvili jsme se. Bylo to velmi prosté, zavoláte někomu, že máte místo a on přijede. Jednoho dne nám tady o půl deváté zastavilo auto a od té doby tu máme návštěvníky. Já to vidím tak, jako když přijedou příbuzní z Moravy. Je to stejný, u nás to funguje a všechno to klape.”
Naše děti to uvedlo do reality
V rodinném domě jich teď místo čtyř bydlí sedm. Paní a její dvě dospívající děti mají k dispozici pracovnu a obývák. Martin vysvětluje, že v jejich starém, zvláštně situovaném domě to jinak nešlo. ,,Měli jsme v jistém smyslu velké štěstí, paní vedla v Oděse cestovní kancelář, ona i děti mluví plynule anglicky. Je samoživitelka a je velmi samostatná, sama si vybavila vízum a nahlásila děti do školy. V rodině to funguje dobře, bez jakýchkoliv problémů,” popisuje.
Celou situaci Martin s manželkou dopředu prodiskutovali i se svými dětmi a právě na ně má podle něho spolužití zajímaví vliv. ,,Vnímáme, že je to velmi důležité pro jejich výchovu. Dnes jsou děti hrozně rozpištělé a mají všechno, na co si vzpomenou. Nejsou připraveny na nesnáze, ani je jako rodič na to nepřipravíte, protože nechcete, aby trpěli. V tomto ohledu je to skvělá příležitost, která děti tak trošku uvedla do reality. Že to vždycky není jenom procházka růžovou zahradou a že je potřeba se koukat kolem sebe a pomáhat lidem, kteří to potřebují.” Kromě toho vidí, jak se starší syn a mladší dcera začali více zajímat o angličtinu a jazyky, protože pochopili, že se bez nich neobejdou. Komunikace a vzájemné seznamování probíhá velmi živě, rodiny už společně podnikli i výlet a Martin je rád, že tato situace může přinést i něco pozitivního.
Tereza Spáčilová
