Ukrajinští uprchlíci hledají azyl nejen v sousedních zemích střední Evropy. Vydávají se i na několikadenní cesty dál na západ. Vladyslava se náhodou ocitla v holandském Haagu, kde sídlí Mezinárodní soudní dvůr opakovaně vyzývající Rusko k zastavení války. Zůstat tu ale neplánuje. Jak sama říká, doufá, věří a modlí se, že válka skončí brzy a bude se moct vrátit domů, do milovaného Kyjeva.
Čtyřiadvacetiletá Vlada vypadá velmi spokojeně, je nalíčená, upravená, září štěstím. Na moji první otázku, jak se dnes má, odpovídá, že výtečně, protože její rodina je v pořádku. Když se jí ptám, jak to ví, odpovídá: „Víš, myslela jsem to tak, že dnes jsou v bezpečí. Možná proto, že je víkend a Rusové neútočí. Dnes nejsou žádné výbuchy. Vedle domu v Krematorsku, kde bydlí teta, ale před dvěma dny dopadla raketa. Je teď doma sama s pětiletým dítětem, protože její starší syn a manžel, můj strýc, bojují ve válce,“ dodává smutně perfektní angličtinou. V kontaktu je s rodinou každý den. Pak už se začínáme bavit o příjezdu do Holandska – do země, která se pravidelně objevuje v popředí žebříčku nejšťastnějších zemí světa.
Nizozemsko očekává přibližně 50 tisíc ukrajinských uprchlíků, zatím jich přijelo necelých deset tisíc. Ačkoliv zde válka na Ukrajině nerezonuje tak jako třeba v Česku, neznamená to, že Holanďani nejsou ochotni a připraveni pomáhat. Místní ve sbírce vybrali 150 milionů euro, peníze poputují k organizacím na Ukrajině a v sousedních zemích, které zakoupí jídlo, zajistí ochranu a poskytnou psychologickou pomoc. Vláda ukrajinským uprchlíkům zařídí azyl a vyplatí týdenní příspěvky na jídlo a živobytí. Ukrajinci, kteří bydlí u hostitelské rodiny, dostávají týdně 135 eur na osobu, ti v hotelech a ubytovnách 60 eur. Důkazem, že liberální země na pobřeží Severního moře chce pomáhat, ačkoliv nemá kulturně ani vzdálenostně k Ukrajině blízko, může být třeba solidární gesto královské rodiny, která poskytla hrad Het Oude Loo z 15. století jako ubytovací zařízení pro uprchlíky. Dalších 1 700 holandských rodin ubytování umožňuje ve svých domech.
Ukrajinské celebrity
„Řekli nám, že máme chvíli počkat a přijede pro nás auto, která nás odveze do hotelu. Byla jsem v šoku. Čekali jsme nějakou postel v hostelu, ale ne hotel. Vyšli jsme před radnici a čekal na nás Mercedes. Byli jsme v ráji. Máme vlastní pokoj, chovají se k nám jako k celebritám,“ dodává. Lidé jsou v Nizozemsku opravdu štědří. Vaří jim snídaně, obědy, večeře, pořád se ptají, na co mají chuť, a jak by jim mohli pomoct. V hotelu jich je z Ukrajiny 25 a zůstat můžou měsíc, do 10. dubna. „Doufám, že válka do té doby skončí a budeme moct jet domů. Jak už jsem říkala, miluji svoje město a chci se vrátit.“ říká Vlada.
Na Kyiv National University of Trade and Economics vystudovala marketing. Teď se věnuje vytváření obsahu pro sociální sítě, tvorbě videí a modelingu. Práci v Holandsku hledá například ve facebookových skupinách. Motivací jí ale nejsou peníze. „Prostě se nudím. Pořád čtu jen zprávy, odpoledne spím, pak nemůžu usnout večer. Potřebuji pracovat a zaměstnat svou mysl,“ vysvětluje. Protože mluví plynule anglicky, se sháněním práce problém nemá. Vláda schválila, že Ukrajinci, kteří chtějí začít pracovat okamžitě, nebudou od 1. dubna potřebovat pracovní povolení.
Na Ukrajině zůstalo přibližně 70 % jejích přátel. „Píšu si s nimi každý den. Moje kamarádka Anya si nedávno koupila byt. Nechce odjet. Řekla jsem jí, že peníze ani byt nejsou důležité, ale její život ano. Problém je, že v některých částech Kyjeva nejsou výbuchy a je tam bezpečno. Obchody jsou pořád otevřené,“ dodává. Anya je z Krymu a její rodiče podporují Rusko. Mluvit ale nemůžou. „Když se na Krymu zmíníte o válce a ne o vojenské operaci, můžete jít na 15 let do vězení. Není tam demokracie. Mluví, jako kdyby jim to někdo napsal na papír. Co to má sakra být, tohle je 21. století?“ říká rozčileně a kroutí hlavou.
24. únor 2022
Moment, kdy zjistila, že válka začala, si pamatuje zcela přesně. „Den předtím, ve středu, jsme navštívili rodinu mého přítele – jeho bratrance, ženu a tři děti. Můj přítel se jmenuje Allam. Říkal, že Joe Biden prohlásil, že za 24 hodin Rusko napadne Ukrajinu. Řekla jsem, že to je blbost, protože už v tuhle dobu západní média psala, že jsou Rusové v Kyjevě. Říkala jsem si, co to má znamenat, vždyť tu nikdo není, co to je za lži. Taky jsem nevěřila, že se to může stát, protože jinak by začala třetí světová válka,“ začíná vyprávět.
Pak se vrátili domů. Tu noc prý nemohla vůbec spát, pořád se budila a měla zlé tušení. „Pořád jsem si ale říkala, že jsem naživu, můj přítel je naživu a všechno je v pořádku“, popisuje svoje pocity. Ráno se vzbudili v 6 hodin, normálně vstávají kolem desáté. „Allamovi zavolal jeho bratranec. Můj přítel je ze Sýrie, začali spolu mluvit arabsky. Pak se na mě Allam podíval a řekl: Začalo to. Podívala jsem se na mobil a viděla jsem zprávu od mojí mámy, která se ptala, jestli jsem v pořádku, protože četla, že lidé ve velkých městech jako je Kyjev, Oděsa a Charkov slyšeli výbuchy. Moje máma a sestra naštěstí byly v jiném městě asi 800 kilometrů od Kyjeva, takže byly v pořádku,“ vysvětluje Vlada.
Zastrašování nebo pokus o vtip
Ukrajinská televize obyvatele informovala a nabádala několik týdnů dopředu, aby měli připravený zabalený kufr s dokumenty a dalšími potřebnými věcmi. „My to neudělali. Mýlili jsme se. Mysleli jsme si, že je to jen zastrašování z ruské strany, že je to nějaký vtip a že Rusové jsou naši bratři. To ráno jsem měla mastné vlasy a potřebovala jsem si je umýt. Můj přítel byl naštvaný, křičel na mě, že si musím rychle sbalit“, říká. Vladyslava si s sebou vzala dva svetry, dokumenty, pas, nabíječky, hotovost a make-up. „Sbaleno jsme měli v 7:15. Pamatuji si, jak jsme si mysleli, že za dva, tři dny budeme zpátky v našem bytě. Běželi jsme k autu. Poprvé jsem viděla paniku – lidé běhali z budov do aut s obrovskými kufry. Jeli jsme do domu Allamova bratrance, je to asi 30 minut od Kyjeva. Aut bylo tolik, že nám cesta trvala skoro dvě hodiny,“ pokračuje.
Dalších sedm dní bydlela Vladyslava v rodinném domě za Kyjevem v oblasti Kotsiubynske u přítelova bratrance. Celkem jich tam bylo čtrnáct. „Byli jsme spolu, mohli jsme si povídat. Těch 7 dní pro mě ale bylo nejděsivějších. Děti se bály nejvíc. Bomby dopadaly velmi blízko našeho domu, ale schovávali jsme se ve sklepě a měli jsme hodně jídla. V našem bytě v Kyjevě jsme nechtěli zůstat, protože obchody byly zavřené a neměli bychom žádné jídlo. Utéct z Ukrajiny jsme nemohli, protože jsme neměli benzín. Proto jsme jeli jen k rodině mimo hlavní město,“ vysvětluje mi. Mluví klidně, je vyrovnaná a překvapuje mě, s jakou lehkostí o nedávných útrapách dokáže vyprávět. Kdybych ji prý požádala o rozhovor před dvěma týdny, odmítla by.
Moment rozhodnutí
Z Ukrajiny nechtěli odjet vůbec. Moment rozhodnutí přišel, když poslední dvě noci nemohli spát v pokoji na posteli, ale museli se skrývat v dětském pokojíčku a spát na matracích na zemi. V ostatních pokojích byla moc velká okna a bylo by to pro ně nebezpečné. „Nebylo tam moc místa a navíc jsem si říkala, že tohle bude moje poslední noc. To nás asi popohnalo,“ vypráví. Dům Allamova bratrance se nachází blízko měst Bila Cerkva, Hostomel a Bucha – už tehdy byla města ve zuboženém stavu a bylo jen otázkou času, kdy budou v přímém ohrožení i oni. „Na mém rozhodnutí ale nezáleželo, přece jenom to byla rodina mého přítele. Já bych asi ještě pár dní zůstala, ale oni chtěli odjet,“ doplňuje. Nakonec dům opustili 1. března. Allam do války nemusel, protože je Syřan, ale válčit chtěl. Vladyslava mu to nedovolila.
Cesta byla šílená. Vypráví mi, jak byli několik dní bez jídla, lidé byli nepříjemní, tlačili se, všichni měli strach. Vladyslava si ale nechce stěžovat. Říká, že jiní na tom byli mnohem hůř. Nejprve se vydali do města Chmelnický, kde zůstali přes noc v hostelu. „Byla tam spousta dobrovolníků, kteří nám pomáhali. Po cestě nás zastavovali na kontrolách, chtěli vidět pasy, kabelky, dokumenty,“ popisuje. Odtud jeli do Lvova, kde se skupina rozdělila. Část lidí zůstala tam, bratranec s rodinou jel do Rumunska, kde mají příbuzné. Dál na západ pokračovala jen Vlada a Allam.
„Ze Lvova jsme si s přítelem vzali taxík na polské hranice. Pak jsme šli pěšky, asi 15 hodin. Byla jsem hrozně unavená. Na hraniční kontrole nás zastavili, protože je Allam ze Sýrie. Dvě hodiny ho vyslýchali, já na něj čekala. Protože není Ukrajinec, nechtěli nás vzít hromadnými autobusy do jiného města v Polsku,“ vzpomíná na nelehkou situaci. Mezi uprchlíky nejsou jen etničtí Ukrajinci, ale také lidé ze severní Afriky, Indie a Blízkého východu. Někteří před válkou utíkají už podruhé nebo potřetí, stejně jako Allam. Naštěstí jim dobrovolníci v Polsku pomohli najít ukrajinského řidiče, který je odvezl do Varšavy.
O polské solidaritě
Když Vladyslava mluví o Polácích, nemůže se přestat usmívat. „Vůbec jsem nevěděla, že jsou Poláci tak přívětiví a štědří. Lvov byl v historii částí Polska, tak možná proto,“ říká Vlada. Popisuje, jak jim dobrovolníci dávali jídlo, oblečení, věci pro děti. „Byli strašně ochotní. Přišlo mi ale, že, čím víc na západ jsme šli, tím méně nám lidé pomáhali“, podotýká. Do sousední země zamířily z Ukrajiny už více než dva miliony lidí. V Polsku se ihned po vypuknutí války objevila obrovská vlna solidarity. Roli hraje i velká ukrajinská menšina, která v Polsku žije – milion a půl obyvatel. Před nemocnicemi se scházeli lidé darovat krev, samozřejmostí jsou sbírky, každodenní protesty proti Vladimiru Putinovi, převážení Ukrajinců přes hranice, vaření jídla nebo poskytnutí zdravotnické péče.
Varšava – Berlín – Düsseldorf – Haag
Ve Varšavě pár zůstal čtyři dny. „Po pár dnech se nás zeptali, kdy už odjedeme. Pochopili jsme, že chtějí, abychom uvolnili místo pro další. Nejradši bych zůstala tam, protože je to velmi blízko Ukrajině. Kdyby válka skončila, mohla bych být za 4 hodiny zpět doma. Ale museli jsme jet víc na západ, takže jsme nasedli na vlak do Berlína,“ vypráví. V Berlíně se dozvěděli, že mají plné kapacity a musí pokračovat dál na západ. Allam má kamaráda v Düsseldorfu, takže na dvě noci zůstali u něj. „Rozhodovali jsme se, kam dál. Uvažovali jsme o Španělsku, protože tam má Allam bratra. Nakonec nám ale kamarádi poradili Holandsko. Že tu není moc uprchlíků, je to tu hezké, mluví se tu anglicky. Netuším, proč jsme si zvolili Haag,“ směje se. Do Holandska přijeli 10. března.
Závěrem…
Ukrajincům prý nejlépe pomůžeme tak, že budeme pomáhat uprchlíkům. „Sankce byly užitečné před třemi týdny, ale teď už Rusko sankce EU netrápí. Ukrajina chce, aby NATO zavřelo vzdušný prostor, ale pokud se tak stane, opravdu vypukne třetí světová válka. Rusko NATO nenávidí a chce s ním pořád bojovat. Evropa by měla být připravená na velký nápor běženců a měla by je umět rozdělovat do všech zemí. Věřím, že válku vyhrajeme“, říká přesvědčivě. Na závěr zmiňuje prezidenta Volodymyra Zelenského, který se stal prakticky přes noc národním hrdinou. „Jsem opravdu pyšná na našeho prezidenta. Popravdě, je to první ukrajinský prezident, kterého podporuji,“ podotýká Vladyslava.
Vlada by chtěla poděkovat všem členským státům Evropské unie za jejich pomoc. „Opravdu bojujeme za to, abychom se stali součástí EU. Vím, že nejsme jako Česko nebo Polsko, ale máme stejnou touhu bojovat za naše práva. Nechceme být součástí Ruska, chceme být svobodní v Evropské unii,“ dodává. „Teď se mi tak ulevilo! Chtěla jsem si o tom s někým promluvit,“ říká a loučí se s příslibem, že se musíme brzy setkat – ať už v Holandsku, v Česku nebo na Ukrajině.
Žaneta Levíčková
