Temný pokoj, na stěnách LED panely, stůl se dvěma monitory a podsvícenou klávesnicí, vedle něj koš s hromadou plechovek od Red Bullu a uprostřed všeho puberťák sjíždějící po nocích s kamarády Counter Strike nebo Call od Duty. Zažitá představa hráče se sice pomalu rozplývá, ale část veřejnosti se stereotypu stále drží – hry jsou pro malé kluky. Opak je pravdou. Videohry už dávno nejsou zapovězené pro žádnou z generací včetně té úplně nejstarší.
Čísla v průzkumech se různí v čase i prostoru. Bohužel pro nás není Česko v tomto ohledu natolik sledovaným regionem jako západ a úplně konkrétně pak Spojené státy. Statistiky přesto mluví docela jasně a mnohé možná překvapí. Průměrný věk hráče se pohybuje okolo třiceti pěti let. V případě hráček – žen – je ještě o něco vyšší. Méně než osmnáct let je pak asi jen pětině hráčů. A jak je na tom nejstarší věková kategorie? Z lidí hrajících videohry je každý zhruba patnáctý starší šedesáti pěti let.
Díky hrám přestala sledovat Barrandov
„Vnoučata mi nainstalovala nějaké hry, když jsem dostala k Vánocům první tablet,“ vypráví paní Marie. Je jedním ze seniorů, kteří se ke hraní dostali až v pozdějším věku. Její zkušenost není zajisté ojedinělá. Zatímco na západě už existuje generace hráčů ze 70. a 80. let, v tehdejším východním bloku se začaly hry dostávat do povědomí až na konci osmdesátek. Šlo navíc především o takzvané textové hry bez grafického rozhraní z domácí produkce určené pro úzkou skupinu lidí.
Není tedy divu, že mnozí senioři poznávají hry právě díky svým dětem a vnoučatům. Zkušenosti pak asi nejčastěji mají s webovými nebo předinstalovanými hrami, které připomínají své deskové nebo karetní varianty. Když jsme se na sociálních sítích ptali, jaké hrají senioři hry, dostalo se nám sice rozličných odpovědí, jedna se ale opakovala: „Babička hraje online Mahjong. Plus samozřejmě Solitaire.“ Nebo: „Moje babi hraje na PC Mahjong, Solitaire a takový ty klikací kraviny.“
Případ Marie je ale přece jen trochu jiný. Od vnoučat dostala tablet a na něm hraje po večerech hry jako Candy Crush nebo Soda Saga, které obě spadají do žánru match-3, česky pak spoj-3. Jde o logické hry s jednoduchou hratelností na principu spojování tří stejných symbolů. „Hraju každý večer takové ty spojovačky na tabletu a střídám je, když mi dojdou životy,“ popisuje Marie a naráží na omezení času, který může člověk strávit ve hrách s free-to-play modelem.
„Jak začnou večer zprávy, tak si beru tablet a už jen tak trochu poslouchám. Předtím mám seriály, během toho nabíjím, a pak večer hraju,“ říká Marie o svojí večerní rutině. Její vnučka pak s úsměvem dodává, že díky hraní přestala babička sledovat večerní pořady na TV Barrandov.
Marie hledá ve hraní i sociální rozměr, ale spíš než ve své generaci nachází pochopení a podporu u svých vnoučat. „Asi ne, nebo nevím, to my se bavíme o jiných věcech,“ odpovídá na dotaz, jestli zná někoho ve svém věku, kdo také hraje videohry, „ale hraju s vnučkou. Posíláme si životy, když mi dojdou, tak abych nemusela čekat. Když si s vnučkami voláme, tak si říkáme, kolik úrovní jsme udělaly, co nejde a tak. A když přijedou, vnuk mi půjčuje svou farmu a vnučka dělá slova, co mi nejdou, v Pixwords.“ Nakonec se Marie tedy přece jen zmiňuje i o Pixwords, které jsou do jisté míry digitální obdobou papírových křížovek s obrázky.
Když dostanu novou hru, prostě ji musím dohrát
Výrazně odlišné herní zkušenosti má šestašedesátiletá Olga. Svůj herní příběh začala psát ve chvíli, kdy koupila v Tuzexu svým dětem dnes už legendární počítač Commodore 64. Ten byl v Česku pro mnohé vstupní branou do světa videoher a pokročilých technologií vůbec.
Jedna z prvních velkých her, která Olgu podle jejích slov uchvátila, bylo Diablo. „Málokdy se ke hrám vracím. Výjimkou je asi právě Diablo,“ popisuje. Skrz slavné akční RPG se postupem času dostala k dalším hrám a nebojí se ani těch úplně nových. „Ráda si novou hru zahraji. Každou hru dohraju. Když dostanu novou hru, prostě ji musím dohrát.“
„V současnosti hraji na PlayStationu 4. Více mi vyhovuje vetší obraz, když konzoli připojím k televizi,“ vysvětluje Olga. Postupně vyjmenovává tituly, které skutečně nejsou součástí typického herního portfolia starší hráčky – ženy: „Hraju akční příběhové hry, například Uncharted 3 a Uncharted 4, Assassin‘s Creed Origins, Assassin‘s Creed Odyssey, Diablo 3 nebo Horizon Zero Dawn a Horizon Forbidden West. Hrála jsem také Lego hry. A na notebooku mám Valheim.“ Většina ze zmiňovaných her jsou velké – takzvané AAA – počiny, tedy „přesný opak“ prostších hyper casual záležitostí, které jsme zmiňovali dříve v případě Marie.
Svůj netypický výběr her a platformy potvrzuje i Olga sama: „Většina mých vrstevníků hraje jen facebookové hry anebo hry na mobilu typu Solitaire a podobně. Ale to mě moc nebere, i když mi to není ani úplně cizí.“ Na facebooku najdeme právě především casual záležitosti v žánrech podobných třeba match-3.
Podobně jako Marie, ani Olga se hraním příliš nezviditelňuje a sociální prvky her si nechává pro nejbližší okolí. „Občas si něco zahraji i s manželem,“ říká. „Většinou mě ale manžel při hraní sleduje a dělá kibice,“ dodává s úsměvem.
Její blízcí si už na nepříliš tradiční zábavu zvykli: „Na to, že hraji nikdo v mém okolí nijak nereaguje. Asi mě už za ta desetiletí znají. Přednost hraní před ostatním děním nedávám, mám vícero koníčků,“ dodává. Na jednoduchou otázku, proč hraje, odpovídá prostě: „Protože mě to baví. A trochu se u toho odreaguju.“
Hraní jako lék
V posledních letech se začíná zkoumat vliv videoher na seniory i z lékařského hlediska. Hlavně v západní Evropě, nejvíce asi ve Velké Británii, se ujalo využívání virtuální reality v domovech pro seniory. Virtuální headset nutí seniory zábavnou formou k pohybu a poskytuje jim dostatečné množství podnětů. Podle výzkumů má metoda pozitivní vliv na prevenci, případně zpomalení vývoje demence.
V Česku už také existuje několik projektů na podobné bázi. Národní ústav duševního zdraví provozuje takzvané Virtuální městečko a Jihočeská univerzita má vlastní projekt s názvem VIREAS (Virtuální realita v aktivizaci seniorů). V celorepublikovém měřítku funguje společnost Kaleido, která ovšem ustupuje od konceptu videoher a zaměřuje se na takzvané virtuální zážitky. „Nejlépe fungují zážitky na filmové bázi. Pro uživatele je snazší se seznámit s technologií. Jedna paní to hezky popsala jako budoucnost biografu,“ říká CEO Kaleida Marek Háša.
Na druhou stranu se Kaleido nezaměřuje jen na lidi postižené demencí, ale nabízí svá zařízení pro virtuální realitu všem typům domů pro seniory. „Dostat do praxe jenom produkt pro lidi s demencí by bylo ve zkostnatělé české sociální péči složité, virtuální realita je konzumovatelná všemi,“ vysvětluje Háša.
Babička drsňačka
Obě paní, jejichž výpovědi jsme přinesli výše, se shodly, že hraním se svému okolí příliš nechlubí. Pro rodinu Marie (s výjimkou zmiňovaných vnoučat) je to, že hraje hry, spíše úsměvnou záležitostí. Asi nejznámější seniorkou na světě, která hraje videohry, je ale ještě starší žena, šestaosmdesátiletá Shirley Curry přezdívaná Skyrim Grandma.
Ta se proslavila díky svým videím na youtube, kde hraje právě především videohru The Elder Scrolls: Skyrim už od roku 2011, kdy hra vyšla. A to přitom není na svůj věk úplně dlouholetou hráčkou, první hru – Civilization II – ji učil hrát syn v roce 1996. V současnosti má Curry na svém youtubovém kanále bezmála jeden milion odběratelů.
Tahle hra je i pro starý
Hry jsou mladým médiem a kulturním odvětvím, které je pod neustálým drobnohledem a podléhá mnohým předsudkům. Ze statistik víme, že stereotyp hráče, jak je popsaný na začátku textu, je spíš než realitou hlasitou vizualizací představ kritiků herního prostředí. Zhruba 45 % hráčů jsou ženy. Sedm procent hráčů je starších šedesáti pěti let. Výpovědi Marie a Olgy, které jsme přinesli, jsou tak jen příklady z mnoha podobných případů. A nezáleží na tom, jestli se senioři uchýlí ke klasickým hrám pro Windows, jako je Solitaire nebo Mahjong, casual mobilním záležitostem v žánru match-3 nebo titulům, které si běžně spojujeme s mladším publikem.
