Snaha o udržitelnější život je trendem posledních let, lidé se různými způsoby snaží minimalizovat svou uhlíkovou stopu a množství vyprodukovaného odpadu. Velkou stopu zanechala tato změna v myšlení především v módě, která se notoricky zrychlovala a fast fashion řetězce, jako H&M nebo Zara, jsou dodnes nesmírně populární. Ke zpomalení cirkulace oblečení pomohlo rozšíření secondhandů, do popředí se nyní ale dostává i módní upcycling.
Vyšší forma recyklace, i tak se dá popsat termín upcyklace. Starým věcem dáváme nový účel, nový život. Nábytek z palet nebo obuv vyrobená z odpadních materiálů, lidé na starými věcmi přestávají lámat hůl a snaží se ho využít co nejvíce to jde.
Nejde vůbec o nový pojem, koncept upcyklace představil už v roce 1994 Reiner Pilz. Tehdy šlo ale o strojírenství a technologie, něco těžce aplikovatelného v běžném životě. Pozornost se tedy stočila na módu. K popularizaci mezi širokou veřejností pomohla i kniha Williama McDonougha a Michaela Braungarta Cradle to Cradle: Remaking The Way We Make Things (2002). V ní rozebírají možnosti a limity recyklace a upcyklace a jdou až k jádru věci, tedy samotné výrobě produktů. U té by se podle autorů mělo začít, protože správně připravený produkt už z výroby může zákazníkům výrazně ulehčit jeho další využití. V současnosti, kdy se naopak firmy snaží dotlačit k nákupu nové věci spíše než k opravě nebo dlouhodobému využívání té staré, se tomuto ideálu spíše vzdalujeme.
Secondhandy nabízejí počáteční alternativu, oblečení místo v popelnici končí v jiném šatníku a žilo si dál svým životem. Limity oblečení z druhé ruky jsou značné, člověk si ho totiž úplně nevybere. Pokud se mu líbí materiál nebo vzor například na nějaké košily, ale velikostí nesedí, jinou ve stejném provedení v obchodě nenajdete.
Módní udržitelnost
Právě tato omezení eliminuje upcyklace. „Chtěla jsem, aby mi bylo oblečení ze sekáče a bylo to udržitelně. Chtěla jsem si to oblečení upravovat, aby mi sedělo,” popisuje své začátky s upcyklací zakladatelka značky VEDU clothing Veronika Dušková. Ta takto přešívá oblečení už několik let, v lednu 2021 pak začala výtvory sdílet na Instagramu a své kousky zde i prodávat.
I to pomáhá zpomalit trend fast fashion, který se rozmohl v módním průmyslu. Velké obchodní řetězce přešly ze čtyř sezón – podle ročního období – na desítky, oblečení vychází z módy dříve, než se stihne unosit. Takto „prošlé” oblečení většinou končí vyhozené, v lepším případě darované, často ale kvůli nekvalitním materiálům v už nepoužitelném stavu.
Podle ministerstva životního prostředí vyhodí Češi 120 až 180 tisíc tun textilu, a to bez přispění firem. Ty se potýkají s problémem nadvýroby, jejich nabídka vysoce převyšuje poptávku a látky končí na skládkách nebo ve spalovnách. Z tohoto důvodu vznikl například projekt Textile Mountain. Ten skupuje právě přebytečné látky, tzv. deadstock, a nabízí je dál ve svém obchodě.
Právě deadstock otevírá další možnost módního upcyclingu a neomezuje ho tedy pouze na oblečení z druhé ruky. „Na šaty většinou není dost látky, takže to třeba dělám z toho deadstocku,” říká Dušková, zároveň ale dodává, že nemusí jít o nejlepší řešení. „Šiju taky z certifikovaných látek, což bych chtěla dělat víc. Je to lepší do budoucna než látky z druhé ruky. Když si kupuji certifikované látky, tak podporuji průmysl, který to dělá zodpovědně.”
U certifikovaných látek má zákazník jistotu, že byly vyrobeny s ohledem na životní prostředí, což u deadstocku může být také pravda, není to ale pravidlem. Skupovány jsou látky od různých firem a na certifikaci se při tomto hromadném nákupu příliš nehledí. Nejuznávanější certifikací je Global Organic Textile Standard (GOTS). Ta zahrnuje totiž vše od zpracování, výrobu a balení až po označování a distribuci. Certifikace navíc ošetřuje i zákaz dětské práce nebo adekvátní výši mzdy, zaměřuje se tedy nejen na látku samotnou. Dalšími certifikáty jsou třeba OEKO-TEX nebo Bluesign.
Upcyklace všeho druhu
Nejde ale jen o oblečení, z upcyklace se stává přednostní volba, ať už jde o cokoliv. „Ráda předělávám i jiné věci a dávám jim nový život, určitě nejenom oblečení,” potvrzuje Dušková. Ať už jsou to dekorace do bytu nebo nábytek, upcyklace se dá promítnout do velkého množství produktů.
V mnoha odvětvích se upcyklace začala objevovat před Pilzem a jeho návrhem na technologický upcycling ve vlastní firmě. Umění s tímto konceptem pracovalo dávno předtím. Například dílo Pabla Picassa Býčí hlava bylo vytvořeno ze starého sedla a řidítek od kola, a to už v roce 1942. Ještě dvacet let před ním představil Američan Simon Rodia Watts Towers, až 30 metrů vysoké věže z kovového šrotu, rozbitého skla a porcelánu. Podobným stylem jsou konstruovány i sochy před klubem Cross v pražských Holešovicích.
To vše je v silách jednotlivce, v dílně si člověk může vyrobit i oblíbený nábytek z palet, dostat se k takovému materiálu ani není příliš složité. Do čeho už se ale vkládají inovátorské firmy je upcyklace v bydlení. S nápadem přišla společnost MagaHomes, která se rozhodla upcyklaci vnést i tam, kde se pro ni prostor hledá těžko.
Polská firma přišla s návrhem upcyklovaného domu, který vyrábí z námořních kontejnerů. Na první dojem se může zdát, že si tento způsob bydlení mnoho příznivců nezíská, opak je ale pravdou. Vzhledem k jejich jednoduchému přemístění si našli velkou oblibu ve Spojených státech, kde je stěhování za prací na velké vzdálenosti běžné a dům od MagaHomes umožňuje vzít si ho s sebou na druhou stranu země. A ačkoliv mají omezenou velikost – designéři pracují s 54 m2 – lze do něj umístit, podle jednoho ze čtyř předpřipravených verzí, i dvě ložnice.
Před výrobou se zamyslet
Zatím je ale stále většinou na koncových uživatelích produktů, aby vymyslel možnosti dalšího využití produktů, které si koupí. Musíme už při nákupu přemýšlet, zda danou věc opravdu potřebujeme. A pokud nám doslouží, dokážeme ještě využít? Budeme schopni se ji nějak zbavit, když ne? Nezvýší tenhle nákup zbytečně naši uhlíkovou stopu?
Firmy už začaly vnímat zájem zákazníků o ekologii a udržitelnost. Kromě greenwashingu některých velkých nadnárodních konsorcií ale byla odpovědí i spousta kreativních nápadů, jak této poptávce dostát.
S jedním z nich přišla jihokorejská společnost Samsung. Jako jeden z největších prodejců elektroniky se zaměřil na obaly svých produktů, kterých produkuje ročně obrovské množství a většina končí v lepším případě v kontejnerech na papír, v tom horším na skládce. Představil tedy možnost znovu využití krabic od větší elektroniky. Ty nyní vyrábí z kvalitnějšího materiálu a kromě návodu na nastavení a spuštění nové televize v něm zákazník najde i návod, jak z krabice vyrobit jednoduchý nábytek, například stůl, stojan na noviny nebo domek pro kočku.
Na tento způsob výroby produktů mimojiné ve své knize odkazují i McDonough a Braungart. Kromě využitelnosti obalů přidávají i znovuvyužitelnost samotných produktů. Tedy když doslouží jedna věc, jak ji upravit a využít jiným způsobem, abychom se jí nemuseli zbavovat. Počítají tak se vznikem cirkulární ekonomiky, kdy je maximalizován potenciál každého produktu a zároveň je snaha co nejvíce chránit tímto procesem životní prostředí. Jde o ideální stav, kterého pravděpodobně nelze dosáhnout. I zde totiž platí druhý termodynamický zákon, podle kterého žádný cyklus nemůže být stoprocentně účinný, tedy ani nelze počítat se stoprocentním využitím všech prostředků. Jde nicméně o snahu dosáhnout tohoto ideálu, protože čím blíže mu jsme, tím méně škodíme životnímu prostředí.
Upcyklace je jednou z možností, jak omezit dopady našeho chování na životní prostředí, nemůže to však záviset jen na ní. Projekt Samsungu může být zajímavou inspirací jiným firmám, neměl by být ale primárním zájmem. Stejně jako je lepší používat certifikované látky než deadstock, je lepší zaměřit se na jádro problému. Pokud budeme upcyklovat stále jen k přírodě nešetrné materiály, výrazněji to v dlouhodobém dopadu nepomůže. Taková situaci totiž znamená vykřesat ze špatné situace co nejvíc. A lepší je se to té špatné situace nedostávat vůbec.
Lukáš Barták
