V České republice se ve věznicích k začátku května nacházelo téměř 19 200 osob. Po propuštění přichází období jejich znovuzačlenění do společnosti. To se ovšem podaří jen části z nich. Za mříže se vrátí alespoň jednou za život zhruba 70 procent prvovězněných. Jednou z neziskových organizací, která pomáhá se začleněním bývalých odsouzených, je Mezinárodní vězeňské společenství. O překážkách propuštěných osob promluvila pro redakci IKSŽ mentorka a koordinátorka postpenitenciární péče (tedy následné a systematické péče, pozn. red.) Lenka Hellerová z Mezinárodního vězeňského společenství.
V České republice je mírně přes 19 tisíc vězňů, v rámci Evropské unie to je druhý nejvyšší počet na 100 tisíc obyvatel. Co stojí za těmito čísly?
Za tím je mnoho aspektů. Bohužel tomu nepomáhá ani společnost, ve které panují předsudky a je tak zaujatá proti lidem, kteří spáchali nějaký trestný čin a jsou ve vězení.
Zmiňovala jste, že jde o více aspektů. Jaké to jsou?
Podle mě je hodně zásadní, když se propuštění nemají kam vrátit. Buď je rodina odepsala a nechce je přijmout zpět, anebo jde také o nestabilní zázemí. Velkým problémem pak také bývá, když lidé po propuštění skončí v ubytovnách, kde se točí mnoho lidí s různými závislostmi a podobně. Když bydlí více lidí na pokoji, tak zázemí a určité soukromí chybí. Všechno je věc veřejná. Dalším aspektem je, že propuštění vězni těžko odolávají staré skupině známých, s kterými se stýkali před trestem, nebo je tato skupina často kontaktuje sama. Zbavit se starých kontaktů je pro ně těžké. Pak není složité znova spadnout do trestné činnosti nebo do závislosti, protože v těchto partách panuje určité podněcování typu: „Ty seš srab, ty to nezvládneš.“
„Období po propuštění se nazývá dalším trestem, horším než výkon trestu samotný,“ stojí na webu Mezinárodního vězeňského společenství. Jak těžké je vystoupit z uměle vytvořené pohodlnosti, kterou věznice nabízí a začít žít svobodně?
Je to těžké. Ti lidé vyjdou z věznice a myslí si, že je to na nich vidět. I když se přestěhují do cizího města, domnívají se, že to mají napsané na čele. Další překážkou je zpětné začlenění se do společnosti. Někdo je stydlivý, a tak je pro něj složité se zapojit třeba do kolektivu na pracovišti. Poté jsou těžkosti se sociálními dávkami. Než se propuštěným dostane první dávky, tak to trvá zhruba dva měsíce. I když by člověk začal pracovat, musí čekat minimálně šest týdnů, než přijde první výplata. A pak vznikají problémy typu z čeho si zaplatit ubytování, kde vzít peníze na živobytí.
Když vyzvedávám klienta u věznice, má v ruce pouze igelitku s osobními věcmi a k tomu jedno tričko a třeba pantofle. Moc si toho z vězení neodnáší. Musí si začít pro sebe pořizovat vše nově. To znamená oblečení, obuv, hrníček, talíř, kastrol, lžičku, hygienické potřeby a mnoho dalšího.
Jak složitá je pro ně finanční stránka hned po propuštění?
Je nesmírně složitá.
Dostává se jim pomoci ze strany státu?
Když se nahlásí na úřadu práce, tak mají nárok na dávky hmotné nouze. Prvotní dávka mimořádné pomoci činí až 1 000 Kč. Ale ne každý sociální pracovník a každý úřad práce to vyplatí. Většinou propuštěný od věznice dostane nějakou částku na cestu, ale bohužel se někdy stane, že to pak na úřadu práce od těch 1 000 Kč odpočítávají.
Co si ale za takovou částku koupit, nehledě na nutnost zaplatit si bydlení? Bavíme se zde o lidech, kteří nemají rodinu a žádné zázemí. Když už je rodina, tak je z části vyhráno. Jestliže jsou sami bez příbuzných a přátel a obrátí se na nás už během výkonu trestu nebo v rámci našich programů ve věznici, snažíme se je upozorňovat na tyto věci už před výstupem. Většinou jim doporučujeme k ubytování nejdříve azylové domy. Tam mohou bydlet zadarmo, a to do té doby, než se vyřídí dávky o příspěvek na bydlení.
Mezinárodní vězeňské společenství je nezisková organizace, která byla založena v roce 2010. Zaměřuje se na pomoc osobám, kterých se dotkl zločin. A to obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám a dětem vězňů, ale i pracovníkům justice. Pomoc směřuje k uzdravení, obnově vztahů a prevenci kriminality. Mezinárodní vězeňské společenství je součástí Prison Fellowship International, křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství.
Vy jste zmiňovala rodinu. Stává se často, že rodina nepřijme propuštěného vězně?
Stává se to často, protože v rodině může být už několikáté zklamání. Někdy jsou na vině závislosti, to se pak rodina obává krádeží. Nebo kvůli závislostem je někdo agresivnější, tak se rodina bojí o svůj vlastní život. Z toho důvodu je nepřijímají a nechtějí je mít blíž, než je zdrávo pro jejich bezpečí a ochranu. Pokud rodina uvidí, že se člověk mění, tak se časem vztahy uzdravují.
Pokud máme tu možnost, snažíme se i rodinám vysvětlovat, čím si trestanec prochází. Protože rodina ani mnohdy neví, co se v tom člověku odehrává. K tomu mám jeden silný příběh.
Prosím, můžete se o něj podělit.
Obrátil se na mě klient s tím, že si vůbec neví rady sám se sebou, že přemýšlí nad sebevraždou. Mohl v té době pobývat jen krátce u rodiny. Nevěděl kam jít. Byly to zoufalé telefonáty, půl roku dennodenního volání několikrát za den. Párkrát nastaly i krize, kdy už si nevěděl rady. Následně jsem měla možnost se spojit i s jeho maminkou, u které bydlel a od ní jsem slyšela i jinou verzi. A tím se mi poskládaly střípky informací do jednoho celku, ze kterého vycházelo, že je zřejmě klient psychicky nemocný. Snažila jsem se ho směřovat, aby navštívil odbornou pomoc, něco se sebou udělal. Což se po dlouhém úsilí povedlo.
Dávala jsem mu naději a povzbuzovala ho v jeho životě. Snažil se i vyhledat zaměstnání, které se mu nakonec podařilo získat. Věděla jsem, že ta nemoc mu bere také fyzickou sílu, obávala jsem se, že to nezvládne. Ale nakonec to dopadlo dobře. Už přes 3 roky je zaměstnán a v rodině se vztahy uzdravily.
Je spolupráce s klienty dlouhodobá?
U nás je to neomezené. Pokud klient má zájem, jsme mu stále k dispozici.
Do jaké míry spoléhá český vězeňský systém na práci nevládních a neziskových organizací?
Domnívám se, že Vězeňská služba je vděčná za každou neziskovku, která může pomoci v začlenění a resocializaci. Je hodně odsouzených a málo speciálních pracovníků. Může nastat situace, kdy ve věznici jsou maximálně tři sociální pracovníci na 800 lidí, to je nedostatečné.
Jak se u vězňů připravujících se na výstup z věznice hledá motivace nevrátit se zpět do vězení?
To je individuální. Největší motivací jsou děti, rodina, případně partner či partnerka. Třeba naše organizace má také projekty zaměřené na pomoc dětem vězněných rodičů. Jedním z projektů, kdy se snažíme propojovat děti s vězněnými rodiči je Den s dítětem, což je celodenní akce se soutěžemi a programem pro rodiny s dětmi. Ty tak mohou v areálu věznice strávit celý den s rodičem, který je za mřížemi. Bývají to emotivní setkání a naší snahou je motivovat vězněné lidi, že na ně někdo na svobodě čeká a potřebuje ho.
Další motivací může být i dobré zaměstnání. Kolikrát naše klienty připravujeme ale na to, že tyto vyhlídky jsou hodně vzdálené a že musí udělat mnoho kroků k jejich dosažení.
Je pak těžké si samotnou motivaci udržet?
Ano, je to složité. Každý z nás zažívá plno překážek v běžném životě. Natož tito lidé, kteří jsou svojí minulostí nějak poznamenaní. Může to být například špatné dětství, často jejich osud začal právě v tomto období. Vše lehce vzdávají a utíkají někam, kde to je pro ně pohodlné a jednodušší. A bojovat za určitou věc, to je někdy nad jejich síly. Proto potřebují vedle sebe podpůrnou osobu, která je bude držet a popovídá si s nimi, ukáže jim jiný náhled.
Tím jednodušším únikem jste měla na mysli právě vězení?
Myslela jsem třeba dojít si pro drogu, alkohol a utéct tímto směrem.
Je česká společnost tolerantní k bývalým trestancům?
Česká společnost moc tolerantní není. Ale jsme rádi, že naše organizace je za poslední dobu více viditelná. Snažíme se poukazovat na různá úskalí, které tito lidé mají a zažívají. Ukazujeme i na to, že děti vězňů mají nášlap spadnout do stejných kolejí svých rodičů. Je prokázané, že uvěznění rodiče je stejně traumatizující pro dítě jako úmrtí v rodině. Dětem, kterým zemře rodič, jsou často opečovávané, zachází se s nimi jinak. Ale kdo má rodiče ve vězení, tak u toho začíná šikana, posměchy a nepříjemné prostředí.
Jednou z náplní Mezinárodního vězeňského společenství je postpenitenciární péče s bývalými odsouzenými. Jak taková péče vypadá?
Pokud je to možné, je lepší spolupráci začít už ve vězení. Tam můžeme zmapovat možnosti odsouzených. Jestli mají kam se vrátit, zda byli zvyklí pracovat a jestli budou mít finanční základ z úložného. Poté s nimi hledáme motivaci a cíl, proč by se měli změnit a jít beztrestnou cestou. Snažíme se je povzbuzovat nejen slovem, ale i skutky. Vyzvedneme je z vězení, doprovodíme je, kam potřebují.
Máme také v Praze nízkoprahový Klub 2 Ryby, kde se dvakrát měsíčně scházíme s propuštěnými. Je to skupinové setkání a na závěr se rozdávají potraviny z potravinové banky pro lidi, kteří jsou ve finanční tísni. Kolikrát se stalo, že tento klub byl pro některé jedinou rodinou, kterou měli. Slavíme tam i Vánoce, o prázdninách pořádáme výlety. Snažíme se propuštěné začleňovat do běžných životů.
V Česku se kriminální recidiva, tedy návrat vězňů za mříže, pohybuje mezi 60 až 70 procenty. Jaké jsou příčiny právě tak vysokého počtu?
Společnost odsouzené nikdy moc nepřijímala a tento problém přetrvává.
Sociální zázemí, problematika bydlení, bydlení na ubytovnách, začlenění do zaměstnání. To jsou faktory, které vedou rychle k opětovnému spáchání trestné činnosti. Problém bohužel vidím v tom, že všechny mechanismy sociální pomoci od státu trvají moc dlouho. Ale propuštěný člověk potřebuje jíst hned, potřebuje si zaplatit nocleh hned. Nikdo vám nepočká.
Jakým způsobem tedy kriminální recidivu snížit?
Je třeba více seznamovat společnost s problémy trestanců. Nyní je období, kdy se to pomalu láme a snad už to půjde k lepšímu. Ale nebude to hned. Je tu mnoho starších úředníků, kteří mají v sobě zafixované postupy a způsoby jednání ještě z minulého režimu.
Jaké jsou současné výzvy českého vězeňství?
Určitá reforma českého vězeňství probíhá, ale pomalu. Jakmile je něco zajetého, těžko se to mění. Je to výzva spíše pro každého z nás, seznamovat se nejen s problémy které nastanou, když někdo spáchá trestný čin, ale i s tím, co ho k tomu vedlo.
Jan Louženský
