„Všechno je možné, když máte dostatek odvahy.“ Tak zní citát britské autorky J. K. Rowlingové, proslulé především díky sedmidílné řadě knih o Harry Potterovi. Co když je to ale v našem případě přesně naopak? Jaké to je nemít dostatek odvahy?
Množství odvahy každého z nás se promítá do mnoha aspektů našich každodenních životů. Máme-li jí dostatek, tak si to však často vůbec neuvědomujeme. Pro někoho může představovat určitou odvahu už jen to, když ráno sedne do auta a vyrazí na silnici mezi ostatní vozidla. Pro jiného může jistou míru odvahy vyžadovat například mluvit před větším počtem lidí, třeba ve škole. Pro dalšího může být kvůli nedostatku odvahy problematické říkat ne, potápět se hlavou pod vodu, říct veřejně svůj názor či třeba jen dokoukat hororový film, co zrovna běží v televizi.
Učinit velkou životní změnu či důležité rozhodnutí, ať už jde o to s něčím skoncovat (například odejít z dlouhodobého, ale nefunkčního vztahu, školy, práce) či naopak něco nového začít (nastoupit do nové práce či školy v jiném oboru, cizím kolektivu atd.), jednoduše řečeno vystoupit z naší komfortní zóny vyžaduje téměř ve všech případech obrovskou dávku odvahy. Právě kvůli nedostatku odvahy nutné k tomu něco ukončit či něco nového začít, mnoho z nás zůstává tak nějak ze setrvačnosti ve vztazích, pracích či na školách, které nás nenaplňují. Protože je to tak pro nás jednodušší. Raději vydržíme, mlčíme a doufáme či alespoň si nalháváme, že se něco změní a vše se obrátí k lepšímu. Většinou jsme to ale právě my, kdo se musí změnit a nejen čekat až to okolnosti udělají za nás.
Na druhou stranu, nedostatečná odvaha činit velká rozhodnutí nám může v některých případechparadoxně pomoct. Chrání nás totiž před unáhlenými rozhodnutími. Absence množství odvahy nutného k zásadním změnám vede k tomu, že ve srovnání s těmi, co nedostatkem odvahy netrpí, a co někdy mění naopak až moc často, ať už mluvíme o partnerech ve vztazích (rčení: „Tak dlouho vybíral, až nakonec přebral. “) či o profesích, zdaleka tolik neriskujeme.
Co určuje, kolik máme odvahy?
To, kolik v sobě přirozeně máme odvahy, ovlivňuje celá škála faktorů, od našich charakterových vlastnosti či typu osobnosti (introvert a extrovert, sangvinik a melancholik), přes genetické předpoklady (výška, sportovní vlohy) až po zkušenosti či mínění druhých. Sportovnější typy, často extroverti, bývají už od dětství zpravidla více společenští a optimističtí. Nedělá jim problém se o věcech otevřeně bavit s ostatními, nebojí se ani věci častěji měnit. Věří totiž, že všechno dobře dopadne, že se nemají čeho bát. Naopak tišší introverti mají často problém začlenit se do kolektivu, drží se raději stranou jen se svými myšlenkami. Už jen mluvit s ostatními jim může být nepříjemné, probírat s nimi pak témata citlivějšího rázu (například problémy ve vztazích) je pro ně naprosto nemyslitelné. Nejčastěji si vše nechávají pro sebe. O věcech ve většině případů dlouze přemýšlí, ale na rozdíl od extrovertnějších jedinců, co své problémy sdílí s ostatními, se nedozví názor či perspektivu jiné osoby. Ta může, byť s ní třeba nemusíme souhlasit, být častokrát obohacující, někdy dokonce náš náhled na problém dokáže otočit o sto osmdesát stupňů.
Odvaha napříč historií, politikou i sportem
„Odvaha není absence strachu, ale vítězství nad ním. Statečný člověk není ten, který se nebojí, ale ten, kdo svůj strach překoná,“ pronesl Nelson Mandela, jihoafrický bojovník proti apartheidu a prezident Jihoafrické republiky.
Každý z nás asi někdy viděl (z mého pohledu v některých případech naprosto šílená) videa na YouTube, kde jejich aktéři například přeskakují mezi vysokými budovami, skáčou z neskutečných výšek do miniaturních bazénů či předvádějí parkurové triky na místech, kde by pád v lepším případě znamenal pár zpřerážených končetin. Všichni jsme taky zajisté slyšeli příběhy o lidech, co v sobě za výjimečných, často tragických okolností našly takové množství odvahy, o kterém by ani sami nevěřili, že ji mají. Matky vytahující své potomky v hořících domů nebo nadzvedávající často i více než několikaset kilová vozidla, váleční hrdinové, kteří zachránili nespočet životů.
Spousta osobností, o kterých se dnes učíme ve školách na hodinách dějepisu, si to zasloužila právě díky jejich obrovské odvaze. Namátkou Abraham Lincoln, který se v polovině 19. století postavil proti otroctví ve Spojených státech amerických, Martin Luther King, který sehrál klíčovou roli v boji o ukončení rasové segregace či Nelson Mandela, bojovník proti politice apartheidu.
Ve sportovním světě bychom pak našli celou spoustu případů, kdy atleti měli odvahu riskovat celé kariéry a svá zdraví ve prospěch týmu, když například hráli i přes zranění. Legendární německý fotbalista a později trenér Franz Beckenbauer přezdívaný „Císař“ si v semifinálovém utkání Mistrovství světa 1970 v Mexiku proti Itálii přivodil zlomeninu klíční kosti, ale protože už Němci měli vystřídáno, odmítl hřiště opustit, a na postupu do finále se tak i přes hororové zranění přímo podílel.
Basketbalista Los Angeles Lakers Kareem Abdul-Jabbar zase ve finálové sérii v roce 1979 nastoupil do šestého zápasu finálové série NBA proti Philadelphia 76ers i přes to, že mu doktoři tvrdili, že riskuje, jestli ještě někdy bude chodit. Jiní zase zvolili riskantní přestupy do jiných zemí či kultur, třeba takový Diego Maradona jakožto nejdražší hráč své doby přestoupil z Barcelony, tehdejšího vítěze Poháru mistrů evropských zemí (1982), (tj. předchůdce dnešní Ligy mistrů), mistra španělské ligy, poháru a ligového poháru a španělského superpoháru (vše v sezóně 82/83), do Neapole, v sezóně před jeho příchodem jedenáctého celku italské ligy z tehdejších šestnácti. David Beckham zase v pouhých 32 letech z Realu Madrid do kalifornského Los Angeles Galaxy, kde se stal průkopníkem „socceru“ na severoamerickém kontinentě. Mohli bychom pokračovat i dále, Andres Iniesta z Barcelony do japonského Vissel Kóbe, Bořek Dočkal z pražské Sparty do čínského Che-nan Ťien-jie. Všichni zmiňovaní se určitě báli, dokázali však se strachem bojovat, překonat ho.
Příběhy o lidech s nedostatkem odvahy však téměř neslýcháme. Neznáme jejich jména. Jistě, najdou se i výjimky, zůstaneme-li u zmiňovaného sportu, konkrétně fotbalu, mohli bychom v souvislosti s nedostatkem odvahy vzpomenout na loňské finále Ligy mistrů mezi pozdějším vítězem, londýnskou Chelsea, a poraženým Manchesterem City. Právě kouči Cityzens Pepu Guardiolovi byl po zápase médii i fanoušky vyčítán nedostatek odvahy věřit hráčům a hernímu systému, který je do finále dostal. V nejdůležitějším zápase v dosavadní historii klubu katalánský manažer nepochopitelně vyrukoval se sestavou bez jediného defenzivního středopolaře. Nejednalo se však o ojedinělé selhání Guardiolova celku v milionářské soutěži, kterou se v minulosti, též neúspěšně, pokoušel vyhrát i s bavorským kolosem z Mnichova.
Co můžeme s nedostatkem odvahy dělat? Dá se odvaze naučit?
„Odvaha je právem považována za nejdůležitější z lidských vlastností, protože je to kvalita, která zaručuje všechny ostatní“. Tak zní citát Winstona Churchilla, britského premiéra z éry 2. světové války. Důležitost odvahy můžeme vidět i na nedávném průzkumu společnosti Scio, který na reprezentativním vzorku 230 respondentů zjišťoval, jaké silné stránky jsou dnes považovány za pro život nejdůležitějšími. Ze 35 nabízených kvalit umístili muži odvahu v součtu na zlatou příčku, mezi respondentkami by brala bronz.
Když je tedy odvaha tak důležitá, dá se jí naučit? Jde na ní pracovat? Odvahu by v nás ideálně měli od dětství rozvíjet už rodiče, nebo ji v nás, v horším případě, alespoň nepotlačovat. Bez odvahy je totiž ukázat vědomosti či talent sami o sobě prakticky k ničemu. Bez odvahy si nemůžeme věřit, ani si vážit sami sebe. Na odvaze lze ale pracovat i v dospělosti, stačí si do vyhledávače zadat hesla jako „jak být odvážnější“ či podobná a najdeme spoustu užitečných a jednoduchých rad a tipů, jak se naučit říkat ne, jak přestat řešit, co si o nás myslí ostatní, jak říkat svůj názor, jak se nebát mluvit s ostatními lidmi či jak si zvýšit sebevědomí obecně.
Jan Ptáček
