V momentě, kdy 24. února ruská vojska zahajují na Ukrajině válku, prezident Volodymyr Zelenskyj okamžitě vyhlašuje všeobecnou mobilizaci. Země se uzavírá, muži v produktivním věku nesmí vycestovat. Přesto se mezi uprchlíky nachází i muži. Jak se dostali ze země, kterou rozkazem nesmí opustit? A jak velkou dávku odvahy si žádá takové rozhodnutí?
Všeobecné mobilizaci na Ukrajině podléhají muži ve věku od 18 do 60 let a týká se všech, na které se vztahuje branná povinnost nebo slouží jako záložníci. Z Ukrajiny tak ve velkém odcházejí převážně ženy a děti, v menší míře také senioři. K dnešnímu dni již Ukrajinu opustilo na 6 milionů lidí, většina přes hranici s Polskem. Dle dat OSN je mezi dospělými uprchlíky až 90 % žen. Zbývajících deset procent tvoří Ukrajinci s výjimkami z branné povinnosti (mezi které patří například těžká zranění či nezpůsobilost), lidé, kteří se ze země dostali náhodou ještě před začátkem války nebo ti, kteří za svou zemi jednoduše bojovat nechtějí. Právě pohlaví ukrajinských uprchlíků kromě kulturní blízkosti pravděpodobně způsobuje největší rozdíl mezi solidárním přístupem evropských států ve srovnání s uprchlickými krizemi související s jinými zeměmi, ve kterých probíhá válečný konflikt. Ukrajinští muži tak mohou čelit opovržení ze strany politiků, běžných občanů i vlastního svědomí.
To je i příklad Viktora, který v ukrajinské armádě sloužil deset let. Nyní pobývá v České republice se svou rodinou. Rozhodnutí opustit Ukrajinu považuje za velmi těžké: „Moji přátelé, se kterými jsem strávil válku na Donbasu v roce 2017, zůstali na Ukrajině. Někteří z nich jsou dnes již mrtví. Na Ukrajině zůstali i moji rodiče, zůstal tam celý můj život,“ říká. Hlavní faktory své volby popisuje jako kombinaci strachu a odpovědnosti zůstat naživu pro rodinu. Viktorovi se podařilo sehnat potvrzení o lékařské nezpůsobilosti, díky kterému nakonec mohl ze země vyjet.
„Cítil jsem velké dilema, zda Ukrajinu opustit, takže jsem odešel až poté, co přestalo ostřelování mého města. Bylo neuvěřitelně těžké se ze země dostat. Nejprve jsme byli pět hodin zadrženi na hranicích. Vojáci se domnívali, že nemám právo být vyloučen z vojenské registrace, i když podle lékařské zprávy jde o naprostou nezpůsobilost. Nikoho jsem o ničem nepřesvědčoval, je to ztráta času. Jednoduše jsem požádal pohraničníky, aby učinili jakékoli rozhodnutí a poskytli mi je písemně. Až poté jsme se s nadávkami (v doslovném slova smyslu) rozloučili,“ popisuje. I výčitky svědomí a frustrace ho vedou k rozhodnutí se do země v brzké době vrátit. „Na Ukrajinu se vrátím, i kdyby válka neskončila. Alespoň na můj Mykolajiv (město na jihu Ukrajiny – pozn. autora) se už nestřílí a rusko-fašističtí okupanti byli vyhnáni z Chersonu. Ukrajina je můj domov, a já jsem povinen ji vybudovat a pomoci jí stát se součástí evropské rodiny, ve které bude můj syn bezstarostně žít a Bůh mi zde jednou dá vnoučata,“ říká Viktor.
Válka, na kterou člověk stačí
Výčitkám svědomí v reakci na těžké rozhodnutí čelil i Yakov, který momentálně s manželkou a dcerou přebývá v Praze. Přijeli sem rovnou ze svatební cesty v Dominikánské republice, kam se pár vydal dva dny před začátkem války. Na Ukrajinu se Yakov chtěl vrátit hned v únoru, hranice měl v plánu překonat, když na ně jel vyzvednout svou 14letou dceru. „Několik dní jsem seděl na hranicích a stále se snažil přejít na Ukrajinu. Mnoho mých přátel a příbuzných mě od toho odrazovalo, říkali, že bych mohl být užitečnější tady než tam na Ukrajině,“ popisuje. „Cítil jsem hroznou bezmoc a stud. Zoufalství. V noci jsem bezmocí brečel do polštáře, aby manželka s dcerou neviděly moje slzy.“
Yakov se nakonec na Ukrajinu nevrátil a rozhodl se zůstat s rodinou, ačkoliv si své rozhodnutí vyčítal. „Když jsme se dostali do Německa, tak jsme po průchodu dvěma uprchlickými tábory potkali pastora. Jsem mu velmi vděčný, dlouho jsme si povídali. Pochopil jsem, že mé místo je v rukou Pána, který nás čtyřiadvacet hodin před válkou přivedl do bezpečí,“ vysvětluje. Svou nynější situaci bere jako příležitost udělat něco dobrého pro vlastní národ. „Každý z nás je ve válce, každý brání vlast na svém místě. Někdo ji brání na frontě, někdo ji brání v našich městech a někdo ji brání v zahraničí,“ dodává. „Na Ukrajině se všechno zastavilo, ceny potravin vzrostly, všechny výrobní závody stojí, není práce. Pokud mohu vydělat peníze pro svou zemi, udělám to tady. Jen pomoc druhým mě udržuje při životě. Je zásadní pochopit, že i my to tu máme těžké. Někdy dokonce těžší než ti, kteří zůstali na Ukrajině,“ říká.
Význam nevojenského boje zdůrazňuje i fotograf, videoeditor a novinář Bohdan z Kyjeva. Do Prahy se s přítelkyní dostal poté, co 21. února odjeli na sportovní akci do Turecka. Povinnost jít do války nepovažuje za nutnou, zvláště pokud člověk dokáže pomoci i jinými způsoby. „Pomáhám svojí zemi, jak jen můžu, převážně skrze media. To mi jde nejlépe,“ vysvětluje. „Bojovat neumím, nejsem profesionál. Nechci být vojákem, nechci zabíjet lidi. Představa války mě děsí. Nechci se jí účastnit ve smyslu přímého boje se zbraněmi,“ říká Bohdan. Jediný moment, kdy o svém rozhodnutí pochyboval, nastal s uvědoměním, že mu na Ukrajině zůstala rodina, přesto ho zatím nelituje.
Za jakou ideologii stojí bojovat?
Podobnou náhodou z branné povinnosti vyváznul i Igor (jedná se o jméno zvolené pro potřeby textu, tazatel si přál zůstat v anonymitě), který momentálně hledá azyl ve Velké Británii. V den začátku války byl v Jordánsku, kde bydlí jeho rodiče. Sám se narodil na Ukrajině a považuje ji za svou zemi. Po začátku války okamžitě plánoval návrat, kvůli palestinským rodičům se ale na problematiku začal dívat z jiné perspektivy. „Zvažoval jsem, že se vrátím na Ukrajinu a budu se podílet na teritoriální obraně alespoň minimálně jako nevoják. Moc jsem to chtěl, protože Ukrajina je země, kterou ctím jako svou vlast, svou jedinou vlast,“ vysvětluje. „Když se mi v hlavě zrodila myšlenka, že namísto sezení a nicnedělání mohou jít a pomoci, šel jsem za rodiči a řekl jim o tom. Odmítli to. Nepovažovali to za bezpečné a nechtěli, abych jel,“ dodává. Po diskusi s rodiči Igor rychle změnil názor.
„Nakonec to není moje válka. V duši to necítím jako svůj boj,“ říká nyní. Situaci Ukrajiny srovnává s Palestinou, která je podle jeho slov ve stejné situaci již 70 let. „Pokud bych byl natolik odvážný, abych bojoval a riskoval život za nějakou myšlenku, pak by ta myšlenka měla stát za to. Ukrajina si zaslouží být nezávislá a musí zvítězit nad agresory. Rusko je nepřítel, stejně jako každý Palestinec vidí Izrael.“ Velký obrat v Igorově názoru nastal v okamžiku, kdy prezident Zelenskyj přirovnal situaci Ukrajinců stojících proti autoritativnímu režimu s boji v Izraeli, a dokonce označil poválečnou Ukrajinu za „velký Izrael“. „Do té doby jsem spolu s rodinou a přáteli podporoval ukrajinské politiky. V tu chvíli jsem ovšem pochopil, že myšlenka bojovat za takovou ideologii není nic pro mě,“ vysvětluje své pohnutky. „Bude se bojovat a umírat a Ukrajina zvítězí. A po pár letech můj národ uvidí, že stejná země, za kterou umírali, podporuje vrahy. Dnes necítím povinnost riskovat život za takovou zemi,“ dodává. Svou odpovědnost vůči Ukrajině ale Igor neopustil úplně, dodnes do země posílá peníze a materiální prostředky, pomáhá i s evakuací uprchlíků. „Cítím odpovědnost pomoci Ukrajině všemi možnými způsoby. Já a moje rodina děláme co můžeme každý den od začátku války, abychom pomohli ukrajinské armádě a lidem. Cítíme, že je to naše povinnost,“ podotýká.
Většina mužských uprchlíků cití stud, frustraci z bezmoci ale i obavy z toho, jak se k jejich rozhodnutí postaví krajané, kteří se v zemi rozhodli zůstat. Ve Velké Británii pomáhá ukrajinským uprchlíkům na dálku Vitaly. Před 24. únorem pracoval v oblasti internetového marketingu, ale veškeré jeho projekty byly se začátkem války ukončeny. Okamžitě se přihlásil jako dobrovolník do armády, bylo mu ovšem řečeno, že zájemců jsou tisíce a není pro ně dost výzbroje. Ukrajině se tedy rozhodl pomoci jinak – vzhledem ke znalosti angličtiny přes internet radí Ukrajincům v Británii se sháněním ubytování, přípravě životopisu a nalezení zaměstnání.
K mužům, kteří se Ukrajinu rozhodli opustit, zášť necítí, i když sám takovou možnost nikdy nezvážil. „Jsem v tomhle praktický. Každá osoba má své motivace a osobní důvody. Není to černobílá situace. To, že se někdo nevrátil do země, není zločin. Tito lidé mají své životy a mají právo dělat to, co považují za správné,“ vysvětluje Vitaly. Sám také zdůrazňuje důležitost pomoci, a to z domova či ze zahraničí. „Někdo musí bojovat jako voják. Někdo zase musí pracovat a vydělávat peníze pro Ukrajinu. Je jedno, odkud člověk pracuje. Může stejně dobře pracovat z Londýna, České republiky nebo z Polska. Někdo taky v zemi musí zůstat naživu. Není hanba nejít do boje,“ dodává.
Potupu ovšem vidí ve způsobu, jakým se někteří Ukrajinci snaží vojenské službě vyhnout. „Z Ukrajiny odchází lidé, kteří na to mají právo. Mají děti nebo dokumenty, že nemohou bojovat. Hodně záleží odkud utíkají, západní Ukrajina je víceméně klidná, východní je v hrozné situaci. Lidé odtud nemají kde bydlet, nemají pro co žít,“ popisuje. „Druhá část utíkajících Ukrajinců se schovává v autech, převlékají se a skrývají, aby mohli utéct. Schovávají se sami před sebou. Myslí si, že jinde se budou mít lépe a vše dostanou od Evropy. Takové lidi rád nemám. Považují nás, kteří v zemi zůstáváme a snažíme se pomoci, za hlupáky. Přesto je zásadní zmínit něco, co lidé často nechápou. A to, že za každým člověkem je jiný příběh.“
Julie Šafová
