Na našem světě není nikdy mír. Vždycky je někde bezpráví, ale bez ohledu na to, jak dlouho trvá, nebo jak urputné je, vždy existují lidé, kteří proti němu bez ustání bojují. Oni ani jejich odvaha ale často nejsou vidět úměrně k tomu úměrně k tomu, jak velkou hrají roli v osudu svých domovin.
Mezi takové lidi patří běloruská žurnalistka Ghalina Navumchyk, která společně se svým manželem Siarheilem Navumchykem, viceprezidentem běloruské demokratické vlády v exilu, aktivně bojují proti nelegitimní vládě Alexandra Lukašenka. Doktor Alemayehu Kumsa je zase členem Osvoboditelské fronty Oromo, která se snaží zajistit mír a demokracii v Etiopii a samostatnost území patřící národnosti Oromo. Oba dva se ze svých pražských domovů pokouší o poražení vládců, kteří ve snaze udržet si moc vraždí jejich spoluobčany.
V posledních letech se jak v Etiopii, tak v Bělorusku odehrály události, které vypadaly nesmírně nadějně pro budoucnost obou zemí.
V roce 2018 se předsedou koaliční vlády Etiopie stal člověk, který propagoval smír národů a lepší budoucnost pro všechny, což vyvolalo naději po desetiletí tvrdé vlády národnostní skupiny Tigraj. Ta vyhnala všechna ostatní národní hnutí pryč ze země a vládla prakticky sama. Po několikaletých protestech studentů proti této vládě pro jejich uklidnění nakonec zvolili premiérem Abiyo Ahmeda. „Pozval všechny členy politických hnutí, které byli v diaspoře (exilu), aby se vrátili. Ne válkou, ale mírově a svou cestou, aby si lidé mohli ve volbách vybrat, koho chtějí,“ říká Alemayehu Kumsa o naprosto revolučním přístupu nového premiéra. Ten dostal v roce 2019 Nobelovu cenu míru za započetí rozhovorů se sousedící Eritreou, díky kterým oficiálně ukončil dvacet let trvající hraniční konflikt.
Potom ale přišel šok, když premiér Abiy zahájil útok na jeden z regionů Etiopie, Tigray a jejich obranné složky. Boj mezi nimi zavinil smrt několika tisíců lidí a z milionů udělal uprchlíky. „On je lhář a nezmanipuloval jen etiopský lid, ale i mezinárodní komunitu. Projekt Abiyho byl dohodnout se s Eritrejským prezidentem (během tzv. mírových hovorů), aby Eritrea poslala svou armádu, Etiopie aby poslala svou armádu a společně aby zlikvidovali Tigrajskou elitu,“ vypráví Kumsa a zrcadlí zděšení mezinárodní komunity z momentu, kdy zjistili, že Abiy nemá v plánu válku ukončit. Komise Nobelovy ceny míru obvykle nekomentuje světové politické dění. Od udělení ceny míru Abiymu už ale dvakrát vystoupila a veřejně ho požádala, aby ukončil boje a likvidaci etnické skupiny Tigraj.
„Abiy v televizi uvedl, že když mu bylo šest, tak mu jeho maminka řekla, že bude sedmým etiopským králem,“ popisuje s hrůzou Kumsa. Etiopie je od roku 1991 federativní republikou. „Pamatuji si, že když jsem chodil na základní školu, tak 250 000 lidí umřelo na severovýchodě Etiopie během vlády císaře Haile Selassile. Ten mezitím oslavoval narozeniny svého psa,“ přibližuje Alemayehu Kumsa důvody, proč má Etiopie v kolektivní paměti nenávist vůči monarchům. Druhým nepříjemným překvapením pro Kumsu bylo to, když začal Abiy rekonstruovat palác císaře Menelicha II. „Ten, který genocidou expandoval své impérium,“ popisuje blíže neblahou vládu císaře. Rekonstrukce paláce, který je pro mnohé Etiopany znamením teroru, neměla daný rozpočet. Ve výsledku stála 170 milionů dolarů (3,9 miliardy korun). Podle slov premiéra Abiy byl palác renovován, aby se mohly děti učit pozitivní stránky historie Etiopie. To ale znamená historii přepsat. Menelich II spáchal genocidu na několika národech. Podle historiků zlikvidoval polovinu tehdejších Oromo. „Tohle je jako kdyby pro židy vybudovali znova palác Hitlera, aby se jejich děti učily o jeho pozitivních stránkách,“ kritizuje kroky Abiyho Kumsa.
Nadějné vyhlídky na budoucnost měla i novinářka Ghalina Navumchyk. V roce 2020 se odehrály v Bělorusku prezidentské volby, které dávaly Navumchyk důvěru v to, že jimi skončí diktátorský režim Alexandra Lukašenka. „Ve volebních místnostech se shromáždily davy lidí – tak aktivní účast ve volbách nebyla od roku 1994. A lidé většinou přišli s úmyslem hlasovat proti Lukašenkovi, pro Světlanu Cichanouskou,“ uvádí Navumchyk. Úmysly voličů podle ní dokazuje platforma Golos, kam lidé zapisovali své hlasy. „Bylo třeba se zaregistrovat, vyfotografovat svůj pas s hlasovacím lístkem a odeslat jej na platformu. A lidé to hromadně dělali. Existovala naděje, že se tímto způsobem prokáže, že Lukašenko volby prohrál,“ popisuje myšlenku platformy Navumchyk. Podle aplikace dostala protivnice Lukašenka Světlana Cichanouská přes milion hlasů a Lukašenko jen deset tisíc. Oficiální výsledek byl ale jiný. Lukašenko získal 80% všech hlasů a Cichanouská jen 10%.
Ztracení víry ve vlastní boj ale nenastalo ani u Alemayeha Kumsy, ani u Ghaliny Navumchyk. Nepotřebovali se oklepat z hlubokého zklamání, protože nikdy nepřišlo. Jejich nadějí jsou totiž lidé, kteří protestují proti bezpráví a utvrzují je v tom, že jejich snahy mají smysl i podporu.
V Bělorusku výsledky voleb následoval silný odpor občanů. Ve všech velkých městech Běloruska začaly demonstrace, které se ale snažila potlačovat běloruská policie. Přístup k internetu byl zablokován. Opozice v tu chvíli začala spoléhat na mezinárodní podporu. „Cítili jsme však velkou naději ve světové podpoře potom, co statisíce pokojných demonstrantů vyšli do běloruských měst. Chtěli jsme věřit, že dobro a spravedlnost zvítězí,“ říká Navumchyk. „Ano, rozsah mezinárodního tlaku na Lukašenkův a Putinův režim v roce 2020 nebyl dostatečný. Ale tehdy se rozvázání vztahů s Ruskem zdálo nemožné. Teprve po invazi na Ukrajinu jsme zjistili, že je to skutečná možnost,“ popisuje.
„Dnes chápeme výhradní podporu Lukašenkova „vítězství“ a pozice během voleb 2020 ze strany Putinova režimu. Byla to jeho příprava na okupaci Ukrajiny. Putin potřeboval území (Bělorusko) k útoku na Kyjev a spojence ve válce – Lukašenka. Ruskou federaci považujeme za okupanta běloruského území, které je pod kontrolou Putinova režimu,“ vysvětluje nynější situaci Navumchyk.
„Bělorusové však pokračují ve svém boji za svobodu. V současné době zastupuje zájmy běloruského lidu i celého světa opoziční kancelář Světlany Cichanouské působící v Litvě,“ říká neohrožená Ghalina Navumchyk.
Pro Alemayeha Kumsu začalo to dobré už v roce 2014, kdy začali oromští studenti protestovat proti nezákonnému rozšiřování hlavního města Etiopie Addis Ababy vládnoucí stranou Tigrajů do území Oromo. Kvůli tomu tehdejší vláda vyhnala zemědělce a brala jim jejich území, aby mělo město kam expandovat. To započalo silné a dlouhotrvající studentské demonstrace. „Když jsem viděl studenty mírově protestovat, říkal jsem si, že se vývoj oromského hnutí dosáhl třetí fáze teorie národních hnutí. První je, když intelektuálové národa odmítnou imperiální historii státu a začínají psát dějiny celého národa. Druhá fáze: učitelé začínají učit děti historii jejich národa; tedy národní obrození. Třetí fáze nastane, když je tato historie akceptována většinou národa a vznikne společné cítění a boj za vlastní národ. Proto když v roce 2014 všichni studenti začali mírově protestovat, řekl jsem si: hurá, už to nikdo nezastaví. Tehdejší vláda se o to ale pokusila. Od roku 2014 do začátku roku 2018 více než 5 000 studentů zabila na ulici. Byli jsme šokováni, ale studenti pokračovali,“ vypráví Alemayehu Kumsa o neohrožených mladých lidech. „Naděje už přišla. Mírovou cestou jsme se sjednotili a něčeho dosáhli. Ti studenti, kteří bojovali, přinesli začátek transformace,“ popisuje.
Teď je ale v Etiopii válka. To ale podle Kumsy může být začátek konce. „Válka je součástí diplomacie. Když vidíš, že nevyhraješ válkou, tak budeš diskutovat a dohodneš se. Moje naděje je to, že to ho (Abiyho) donutí sednout si, diskutovat a předat svou moc. Moje myšlenka je, aby zastavili válku a dohodli se na technokracii, která by byla neutrální. Intelektuálové by na rok nebo na dva vládli, aby měly všechny politické strany čas se reorganizovat a nakonec jít do férových voleb,“ říká Kumsa. Jeho cílem je totiž dát prostor vůli lidu.
Často se situace v různých zemích během konfliktů a bezpráví mohou zdát dávno ztracené. I v nejtemnějších chvílích se ale najdou lidé, kteří věří ve světlo, v dobro, v pravdu… Ať už konflikt trvá dekády, nebo jsou lidé čtyřicet let ve vyhnanství, vždycky se najdou ti, kteří na mír a rovnost ještě nezanevřeli. Alemayehu Kumsa a Ghalina Navumchyk jsou toho důkazem.
Ilike Kumsová
