Když se řekne folk, každému se vybaví nějaká písnička nebo umělec. V rozhovoru s Michalem Horákem se ale snažíme definovat, kde má folk hranice, co to vlastně je a co je pro umělce nejdůležitější. Michal Horák je písničkář z Hradce Králové, experimentující s různými žánry a přístupy k hudbě. V roce 2021 za svou tvorbu získal ocenění Zlatý slavík v kategorii Objev roku.
Shodneme se vůbec na tom, že děláš folk?
Myslím, že dělám. I když jsou moje písničky hudebně multižánrové, folk je o textu. Folk, lid, lidová píseň. Není to klasická lidovka, ale něco lidem blízké.
Jen o textu?
Když se podíváme na historii folku, u nás Nohavica, Plíhal, Třešňák, Kryl, mohl bych pokračovat dlouho. To byli bezesporu nositelé nějaké myšlenky, kterou promítali do textů, nehledě na hudbu. Byli to mluvčí lidu. Před revolucí bylo tématem číslo jedna odpor proti totalitě. Kryl, Hutka… Po revoluci zmizel společný nepřítel a folkařství té doby už neexistuje. Folkař je ale pořád člověk, co zpívá o tom, co je lidem blízké, už to ale není v první řadě protestsong.
Proč je u nás tak silný?
Je nízkoprodukční. Kdo to trochu uměl, mohl hrát. Krylovy nahrávky ze zahraničí jsou opravdu nekvalitní, nahrával si to sám. Jen vzal kytaru a zazpíval, co měl zrovna na srdci. Asi to je naše specifikum. Ze zahraničí mě napadá možná Bob Dylan, to je stěžejní postava, ale jsou i další.
Ze současnosti mě napadá Ed Sheeran, ale takový záběr, co máte vy, s Pokáčem, Voxelem a dalšími, to mi nepřijde, že by v zahraničí bylo.
Ono to bude i názvoslovím. Když se chci představit anglickému kamarádovi, řeknu, že jsem songwriter. Písničkář nemá lepší překlad. Ed Sheeran je také songwriter, tak je možná i písničkář. Zpívá o lásce, vášni, to jsou možná také lidová témata. Folk se těžko definuje. Pro mě je folk pořád písnička, kde se zpívá o něčem lidovém a stojí to na textu. Možná bych řekl, že u Eda Sheerana už to stojí víc na muzice. Ale i on je na pomezí, má dobré texty.
Ty jsi ale taky dobrý muzikant. Tvoje tvorba je třeba oproti Pokáčovi výrazně propracovanější.
Už v těch třinácti, když jsem začínal, jsem vymýšlel něco trochu složitého. Asi to odráželo, co jsem poslouchal. Hodně to byli Beatles, kteří nemají úplně prvoplánové harmonie.
Neutíkáš tím z folku?
Folk je sice uváděný jako hudební žánr, ale folk může být country, trampská písnička, folk může být i pop. Možná jde spíš o přístup. Proto vždy, když se mě někdo ptá, co hraju za žánr, nejradši bych mu vyjmenoval, že tu mám jazz, country, tady hip hop… Mám fakt všechno. Moje tvorba je odrazem všeho, co poslouchám, ale spojuje to folk. Beru folk jako žánr, který vychází z lidových témat v textu, tím myslím, co lidé řeší. Lidem přístupný text, ne nějaká šíleně těžká lyrika. Může to být vtipná historka, které se lidi zasmějou. Když mám na koncertu sto lidí a devadesát z nich to pochopí na první dobrou, je to folk.
Takže je to o tom sociálním aspektu? Když ti lidi pošlou, že tvoje písničky hrajou u ohně nebo na školní besídce?
To je úplně nejlepší. To je znamení, že si písničky žijí vlastním životem, aniž by mě potřebovaly. To mi přijde jako vrchol toho, kam se dá dostat.
Takže možná v tom je ten přístup folkaře?
Možná. Vychází to z toho, že jsou ty písničky hratelné. Není to fuga, na kterou dokáže zahrát jen interpret. Teď třeba budeme vydávat zpěvník. Klasický “já písničkový” formát. Jedna notová osnova s hlavní melodií a nad tím akordové značky. Já si tam můžu zahrát nějaké složitější figury na klavír, ale když to vytáhne kytarista u táboráku, zahraje si to taky.
Čím si vysvětluješ, že na tvé koncerty chodí všechny generace, od školkových dětí, až po důchodce?
Abych byl upřímný, fakt nevím. Co vím, je, že jsem hrál vždy jen to, co mě bavilo. I když to vůbec nebylo trendy. Dneska mi shodou okolností psal klučina, že má písničku a ať na ni kouknu. Hezky hraje na kytaru a čistě zpívá, ale ta písnička byla brutální Tomáš Klus. Já vím, že ho poslouchá, ale psal jsem mu, jak je strašně důležité zůstat věrný tomu, co jde přímo z něho. Zaprvé z toho bude mít větší radost a zadruhé třeba přijde s něčím novým. To byla věc, kterou mně asi nikdo nemusel říkat a myslím, že je to z písniček cítit. Vím, že když napíšu písničku, tak se mi líbí. Není to, že si poslechnu, jak to dělá Marek Ztracený, protože ho všude hrajou. Třeba se to prožene rádiama, ale není v tom ta opravdovost. Dávám tam pitomý fóry, který mě baví, ta hudba mě baví, a potom mě to baví i na koncertech a tím pádem asi i ty lidi. Jádro bude v tom, že jsem zůstal věrný tomu, co jsem chtěl dělat a lidi to poznají.
Cítil jsi někdy tlak, že bys to měl dělat jinak? Třeba z vydavatelství?
Supraphon, pod kterým teď jsem, samozřejmě musí tvořit kompromis s obchodní stránkou. Kdybych je neměl, mám v tom hrozný chaos a nikam se neposouvám. Plně jim důvěřuju v bookingu koncertů, nebo když zařizujeme klipy. Je důležité, že v Supraphonu jsou mladí lidi a všechno jsou to muzikanti, takže chápou, že umělec si musí zachovat integritu, jinak to jde do kytek. Necítil jsem od nich nikdy tlak. Nevytkli mí, že mám v písničce něco změnit. Tam mám plnou autoritu. Možná, když už jsme ve studiu a aranžujeme, kdy je můj text už hotový. Tam důvěřuji muzikantům, protože nedokážu říct bubeníkovi líp než on, co má přesně hrát. To písničku často promění, ale do poslední noty si to hlídám.
Cítíš se být součástí šoubyznysu?
Asi ano. Nepatřím do té áčkové rotace a fakt bych nechtěl, ale vzhledem k tomu, že se objevuji v různých televizních pořadech, a ti lidé o mně vědí, už tam asi jsem. Je to dvousečné. Má to svá pro a proti. Dokud tam můžu vystupovat sám za sebe, jsem s tím úplně v pohodě.
Co by pro tebe bylo moc?
Teď jsem si sáhnul na hranici svého komfortu, když jsem byl dvakrát v zábavním pořadu. Dlouho jsem nechtěl, přišlo mi to pitomé, ale nechal jsem se ukecat kamarády. Už jsem ale cítil, jak mě trošku tlačí do toho, že musím být zábavný a to já hrozně neumím. Když jsem na to koukal, jsem tam nejvíc nudný ze všech. Když se mě někdo na něco zeptal, promluvil jsem, když jsem něco věděl, ozval jsem se, ale nedělal jsem žádnou show. Nechtěl jsem být vtipný za každou cenu. Kdyby to po mně chtěli, už se jim na to vykašlu. Myslím, že už si mě stejně nepozvou. Neosvědčil jsem se jako nějaký velký šašek.
Koncert je přitom také show, ne?
Musím být ve svém prostředí. Vím, že bych to ze sebe možná vypotil, ale fakt by to nevypadalo dobře. Musí to být opravdové. Proto mám i v kapele kamarády, které znám dlouho a jsme na stejné vlně. To je zásadní. Když to tam není, lidé to poznají. Třeba tento týden vydáváme brutálně autentickou nahrávku. Vzali jsme ji na jeden zátah a normálně se do ní smějeme. Jde z toho hrozně příjemná atmosféra.
