Levice je v Česku pod velkým tlakem a její voliči částečně přechází k antisystémovým hnutím, tvrdí politolog Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, specializující se na politický radikalismus a extremismus. Zároveň se podle něj česká společnost výrazně proměnila, může ji ale částečně spojit nový prezident.
Je podle vás v tuto chvíli česká společnost rozdělenější než před deseti lety?
Společnost byla rozdělená vždycky, i před deseti lety, pouze to nebylo tolik vidět. Bylo méně témat, na kterých se dalo polarizovat. Roztříštěnější teď ale je. Zároveň nejde o dvě skupiny, je jich celá řada na obou stranách spektra.
Jak moc se podle vás společnost změnila?
Poznamenala ji především řada krizí. Začalo to před patnácti lety velkou depresí, poté řecká krize, uprchlická krize, brexit, zvolení Donalda Trumpa, dále hodně silně covid-19 a samozřejmě v současnosti válka na Ukrajině. Zároveň sociální sítě napomáhají principu dělení a radikalizace společnosti.
Máte pocit, že se rozdělení společensko-politických témat na pravici a levici vytratilo?
Ustoupilo do pozadí, ale nezmizelo. Ve skutečnosti ho vidíme pořád, protože socioekonomický rozměr je stále jeden z těch nejzásadnějších. Obávám se, že to, že spousta lidí reflektuje spíše otázku kulturních válek, ve skutečnosti vyplývá z toho, že to je spojené s jejich socioekonomickým propadem a strachem z něj.
Například Piráti dělali v posledních volbách všechno pro to, aby vypadali jako pravicová strana. I pro ně bylo nesmírně těžké říct, že jsou levicoví. V českém prostředí není rozdíl mezi socialismem a komunismem a vztah k němu je extrémně negativní. Levice je tu pod obrovským tlakem celých třicet let a to, co dnes vidíme, je jedním z jeho důsledků. Přestože to v tuto chvíli vypadá, že je rozměr kulturních válek pro společnost důležitější, se to podle mě přetransformuje zpět do pravolevého dělení.
Jak velký vliv má na polarizaci společnosti absence zastoupení levice v Poslanecké sněmovně? Posouvá to její voliče k antisystémovým stranám?
Velká část levicových voličů odešla primárně k hnutí ANO, u kterého mají pocit, že mnohem lépe naplní věci, které lidé chtějí. Z SPD si pro změnu vybírají ochranářský prvek – chtějí, aby je někdo chránil. Levice tedy nezmizela, ale částečně se transformovala.
Očekáváte, že se bude hnutí ANO z politického středu postupně posouvat na okraj spektra a přebírat voliče antisystémových stran?
Hnutí ANO najelo na linii kulturních válek, a začalo hlásat, že je konzervativní, aby částečně vysálo voliče SPD. Zároveň ale nemůže spadnout příliš na okraj, aby neztratilo své původní voliče.
Rozděluje podle vás společnost, vzhledem k vyostřenosti posledních prezidentských voleb, dvoukolový většinový systém?
Kdyby to byla volba mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, tak by celý souboj vypadal úplně jinak. Ne proto, že by byli lepší než Andrej Babiš, ale netrefovalo by to tu polarizaci. My jsme si ale zvykli na to, že volby být polarizační musí, a máme pocit, že politika se děje pouze tehdy, když jde o nejzákladnější a nejzásadnější věci, například svoboda proti totalitě. Normální politika vypadá přitom tak, že se rozhoduji mezi dvěma kandidáty, který z nich je lepší, a ta vyostřenost tam není. Problém není ve volebním systému, ale v osobnostech kandidátů.
Má nový prezident republiky Petr Pavel potenciál populaci alespoň částečně zklidnit a sjednotit?
Jeho přístup na začátku je teď hodně nastavený na depolarizaci a myslím si, že ten potenciál má.
Březnová protivládní demonstrace vyeskalovala v násilné potyčky demonstrantů s policií u Národního muzea. Očekáváte, že se násilí bude stupňovat?
U nás máme pocit, že je násilí něco nepřijatelného, ale ve skutečnosti je v člověku zabudované. Když lidi dostatečně podnítíte, k radikalizaci na náměstích je snadné vyburcovat. Zároveň to ale nutně nemusí znamenat pokus o převrat. V minulosti i po roce 1989 jsme v Česku viděli i mnohem násilnější demonstrace a je to podle mě součást tohoto prostoru.
Při posledních demonstracích vznikaly rozkoly mezi Ladislavem Vrabelem a Jindřichem Rajchlem. Očekáváte, že se bude „vlastenecká scéna“ spíše sjednocovat, nebo drolit?
Tyto takzvaně vlastenecké skupiny nebyly nikdy schopny se integrovat, a to už od první republiky. Jedna věc je, že je tu spousta lidí naštvaná, ale ne každý má potřebu být vůdce. Pro ty, co do tohoto jdou, je důležité, aby oni byli na prvním místě, a mají velký problém se někomu podřídit. Kdybychom tu měli patnáct skupin, které jsou schopny vytvořit velkou sílu, tak deset z nich se nedokáže spojit, protože se nedokážou vzdát vůdcovského postavení. Takhle to bylo za první republiky, v devadesátých letech, a nemyslím si, že tomu teď bude jinak.
Co může česká společnost udělat pro to, aby byla sjednocenější?
Například kritické myšlení. Ještě důležitější je ale především pokora. Tu u nás příliš nevidíme, a už vůbec ne na sociálních sítích. Musíme se také naučit uznávat chyby, ale zároveň říct, když je něco dobře. A také si uvědomovat zodpovědnost za to, co říkáme, vynucovat ji, ale zároveň tím neomezit svobodu slova.
Tomáš Popov
