Blíží se osmá hodina. Je páteční večer a já se pomalu vydávám panelákovou džunglí na zastávku metra Černý most. Vždy se tu cítím nekomfortně. Nebýt toho, že IKEA zde má svůj obchodní dům, tak bych ani neměl důvod sem jezdit. Jinak tomu nebylo ani dnes. V ruce si pohrávám s vonnou svíčkou, abych se trošku uklidnil. Nepomáhá to. Svíčku tak ukládám do svého nylonového batohu a zároveň z něj vytahuji plastovou lahev s nápojem Coca Cola. Je to ta s umělými sladidly. Cukr je cukr a ten je tučný. Na shledanou kaloriím a bůh žehnej Aspartamu, který obelhává můj mozek sladkostí. „Chutná jako opravdová“, tvrdí výrobce. Lež. Na jazyku zůstává hořký pocit originálu neznámý. Už se pomalu stmívá, ale stále je dostatek denního světla. Dle odpočtu přijede vlak během minuty. Ani se nenaděju a už do něj nastupuji. Směr? Hlavní nádraží…
Hlavní vlakové nádraží v Praze. Pro mě tak známá lokalita. Každý den sem přijíždím, když putuji do školy. V případě VŠE to je snadné – dříve musel člověk přebíhat přes koleje, ale nyní stačí projít nedávno otevřeným podchodem, který vede až na Žižkov. Člověk vystoupá pár schodů, projde kolem Deloittu a už na něj kouká Kachlíkárna. S Hollarem to je složitější. Nejvíc komfortní a zároveň nekomfortní cesta je ta tramvají číslo 9. Komfortní proto, že ho doveze přímo k Národnímu divadlo. Jenže člověk musí projít přilehlým parkem, jemuž nikdo neřekne jinak než Sherwood. A to není med ani během dne – natož v noci. Jak vlastně vypadá v noci?
Příští stanice Hlavní nádraží – přestup na linky S a další vlakové spoje. A je to tady, už není cesty zpět. Vystupuji z vlaku a mentálně se připravuji na následujících pár minut. Z uši si vyndávám sluchátka a ukládám je do kapsy u kalhot. Telefon z nich naopak vyndávám a schovávám ho do vnitřní kapsy bundy. Peněženku jsem raději nechal doma a vzal si pouze občanský a řidičský průkaz – člověk nikdy neví.
Tři. Dva. Jedna. A jsem venku. První pocit, který mě udeří, je chlad. Během poslední hodiny se markantně ochladilo. Druhý pocit lze slovy jen těžko popsat. Kdybych ho měl nějak jednoduše pojmenovat, tak nejvíc adekvátní by bylo znechucení. Rozhlížím se, zda neuvidím nějaké známé tváře.
Během dne zde pravidelně potkávám paní o berli, jež se vždy snaží zahájit konverzaci pozdravem „Dobrý den.“. Jak pokračuje dál, to nevím – nikdy jsem ji nenechal zajít tak daleko a vždycky jsem ji úspěšně ignoroval. Nejčastěji sedává na první nebo druhé lavičce po pravé straně, když člověk vyjde z budovy. Občas ji člověk najde i jinde. Párkrát jsem ji viděl pohybovat se po areálu nádraží. Zrovna minulý týden seděla na schodech k třetího nástupiště. Ani tehdy jsem se nenechal zdolat pozdravem.
Nyní není k nalezení. Slehla se po ní zem. Na její oblíbené lavičce sedí parta bezdomovců posilněná alkoholem. Jeden z nich mě zpozoroval. Buší mi srdce. Se svými padesáti osmi kilogramy váhy a sto sedmdesáti pěti centimetrů výšky nemám v potyčce šanci. Začíná na mě něco pořvávat. Přes jeho opojení mu není rozumět, ale nemusím dlouze přemýšlet o tom, že nepůjde asi o nic hezkého. „Nejsem tady a tohle se neděje,“ uklidňuji se vnitřně. Postarší muž se zvedá z lavičky. To snad ne. Snažím se nevypadat nervózně, ale moje ruce se začínají třást a na čele se mi rojí kapky potu. Rozhodnu se rychle odejít pryč a nasměrovat své kroky směrem na tramvaj.
K mému štěstí se mě muž nerozhodl pronásledovat. Spadl mi kámen ze srdce. Pomalu si prohlížím okolí a snažím se uklidnit. Co vidím, mi ale těžko může přinést klid na duši. Bída, špína, ubohost – prostě dno společnosti. Jak člověk klesne tak hluboko? Někteří jsou oblečení do hadrů, jiní mají na sobě bundy nebo deky. Někteří mají u sebe batohy nebo tašky, jiní nic. Jiní se zde snaží usnout, aby se další den mohli probudit zpátky do noční můry. Někteří tu jen zabijí svůj čas nad alkoholem – možná aby zapomněli, že zapomněli? Najdou se i tací, již jsou ochotní za pár drobných prodat své tělo k fyzickým aktům, aby mohli utišit chtíč své závislosti.
Nevím, jak se k nim mám chovat. Mám jim pomoct? Mám jim dát peníze, když o ně žádají? Opravdu si za ně koupí něco k jídlu, nebo je za pár minut uvidím s krabicových vínem v náruči. Mám se s nimi bavit? Nebo mám raději rychle projít kolem nich a dělat, že je nevidím? Tak, jak to dělám poslední dva roky u paní s berlí? Cítím se provinile a zároveň nevinný. Bojím se, že mě někdo z nich napadne nebo okrade. Zároveň mi je jich líto. Jak se dostali do téhle situace? Co je přimělo, případně snad donutilo opustit své domovy a rodiny? Co by potřebovali, aby se z ní dostali? Existuje nějaké východisko? Je to selhání společnosti, nebo těchto jednotlivců? Kdo jsem, abych je soudil?
Možná prezentují čistokrevnou lidskou náturu v destilované formě. Co když oni žijí v pravé, nefalšované realitě, zatímco já žiji ve vyfabrikovaném matrixu? Chovají se takto lidské bytosti, pokud nejsou zatížené očekáváním a pravidly „hry”? Je toto naše přirozenost? Je můj život vlastně taková Coca Cola bez cukru, zatímco život bezdomovců ta s cukrem – ten jediný originál, kdy se člověk vrací ke svým animalistickým pudům? Je na mně vlastně něco skutečného, nebo jsem jen polyesterový muž? A opravdu si přeji někdy vypustit svou autentičnost z nylonového batohu, kam jsem ji uzavřel, nebo jde jen o mojí situační melancholičnost?
Už jsem došel až k tramvajové zastávce. Rozhlížím se. Vypadá to, že v mé blízkosti není žádná podezřelá osoba. Vytáhnu telefon z kapsy a zkontroluji, zda mi někdo neposlal zprávu. Nic nového. Doufal jsem, že mi někdo napsal, abych se ztratil ve vlastních myšlenkách a zapomněl na nepříjemný zážitek – i když teda jinak než většina Sherwoodu. Snažím se nedívat se na hodiny, protože nechci mít pocit, že jsem pod časovým tlakem, ale nedokázal jsem odolat nutkání. Ani ne za půl hodiny mi jede poslední přímý vlak do Kutné Hory. Pomalu se tak vracím na nádraží.
Taktně se vydávám kolem parku tak, abych znovu nepotkal muže, kterého má přítomnost iritovala. Pak vcházím do nádražní budovy. Na piano hraje nějaký mladík, jenž na první pohled nevypadá, že by byl bez domova. Možná si jen zkracuje své čekání na vlak. Jdu se podívat, ze kterého nástupiště pojede můj spoj. Koutkem oka si všímám příslušníků městské policie, již si vyhlédli bezdomovce sedícího s obnošenou igelitkou u podpůrného sloupu. Po krátké debatě ho nekompromisně vyvedou ven. Znovu se zadívám na tabuli – tentokrát vidím i číslo nástupiště. Vydávám se tak k třetímu nástupišti. Znovu mě udeřil závan chladného nočního větru. Z batohu vyndávám vonnou svíčku, s níž si nervózně hraju mezi prsty. Do stanice přijíždí vlak a já nastupuji. Příští stanice – plastová pevnost plná nadějí a iluzí. Tentokrát na jazyku cítím hořkost i bez umělých sladidel. Vlak se rozjíždí a odváží mě do neznáma noci.
Kryštof Horák
