Chodby jsou prázdné, nikde ani noha. Ticho narušuje jenom šum, jenž se zpoza dveří ozývá z tříd. Každá z nich je plná nadšených dětí. Kreslí, tancují, přednášejí, a mnohým ani nedochází, že tvoří budoucnost kultury.
„Umění vnímám jako specifický pohled na svět skrze tvorbu. A člověk je z podstaty tvor tvůrčí, umění je tedy nedílnou součástí každého z nás,“ vysvětluje ředitelka mostecké základní umělecké školy (ZUŠ) Romana Pavlíčková. Přestože sama výtvarné umění aktivně vytváří, svoje profesní poslání vidí v jeho výuce. „Vést děti k umění je nesmírně důležité, žiju tím,” dodává
„Děti se nebojí objevovat, nebojí se, že něco zkazí. My je odborně vedeme, zatímco si osvojují nové dovednosti a techniky, a snažíme se, aby tu svou nebojácnost neztratily,“ říká ředitelka Pavlíčková. Jen několik jejích žáků vyroste v profesionální umělce, přesto všechny bez rozdílu vede k estetické citlivosti a vnímavosti, a především tvorbě pro vlastní potěšení.
Stříbro českého školství
Statut základních uměleckých škol je jedinečný. Jejich působnost stanovuje školský zákon ve stejné rovině jako třeba základní nebo střední vzdělávání. Jsou tak pevnou součástí vzdělávacího systému zastřešeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Vycházejí z tradice lidových škol umění z šedesátých let, které institucionalizovaly a zastřešily nepovinné umělecké vzdělávání v oboru hudebním, výtvarném, tanečním a literárně-dramatickém.
„ZUŠky zařazené do běžného školského systému jsou raritou, nikde v Evropě takto uspořádané umělecké vzdělání nenajdeme. Samozřejmě kromě Slovenska, které vychází ze stejné tradice,“ podotýká Romana Pavlíčková. „V dnešní době, kdy ze základního školství ustupují hudební a výtvarná výchova, význam ZUŠ roste. Ne nadarmo jim říkáme stříbro školského systému,“ zdůrazňuje.
A už jsi někdy malovala žaludek hrocha?
Z tiché chodby vstoupím do jedné z tříd plné dětského štěbetání. V jednom z regálů při stěně jsou stovky hliněných sošek, v jiném je zase pořádná zásoba štětců, temper, lepidel, palet, kříd, rydel a dalších výtvarných pomůcek. Na šňůře natažené přes celou třídu visí jako vyprané prádlo desítky výkresů.
U stolů rozestavěných do kruhu malují přibližně sedmileté děti. Povídají si, smějí se, odběhnou pro lepidlo nebo víc barvy, nenechají se mnou vyrušit. Je jich tu deset, obvykle je ale účast vyšší. „Ke konci školního roku se nám ta docházka vždycky trochu zblázní,“ povzdechne si učitelka Jana Fabiánová.
Většina žáčků právě špendlíkem propichuje šedivý papír a lepí ho kolem barevné malby uprostřed veliké čtvrtky. „To je hroší žaludek, my letos děláme hodně obrázků s hrochy,“ vysvětluje mi osmiletá Amaya. „A teď mu vyrábíme kůži, má vrstvy a tyhle dírky jsou póry,“ volá z druhé strany třídy Nikol. „Už jsi někdy malovala žaludek hrocha?“ ptá se a já přiznávám, že mě to nikdy ani nenapadlo.
„Vyprávěly jsme si jednu bajku o hrochovi. Zvířata se divila, jak to, že plave, když je tak obézní. Nejdřív jsme s dětmi dělaly tematické pokusy, co plave a co se potopí,“ objasňuje hroší tématiku Jana Fabiánová. „Narazily jsme taky na slovo jamka, udivilo mě, že ho děti neznají. Když jsme si vysvětlovaly význam, objevily jsme na pojem žaludeční jamka. A tak jsem se rozhodla, že namalujeme hroší žaludek,“ pokračuje. „Po tolika letech učení už člověk hledá inspiraci všude, a stejně se stává, že se opakuje, no hroší žaludek dělám s dětmi poprvé,“ směje se.
Tvorba má být svobodná
„Jsem stará škola, za základ výtvarného umění považuji kresbu, bez skic a náčrtů se neobejdou malíři, sochaři ani architekti,“ říká učitelka Fabiánová. „Důležité ale je nechat dětem volnost. I když jim zadám téma a určím techniku, často mě svým uchopením zadání překvapí,“ dodává jedním dechem.
Pedagogové v ZUŠ v dětech budují nejen zájem o umění a vnímavost, ale také kreativitu a sebevědomí. „Pokud si je dítě jisté tím, co dělá, neopravuji ho,“ shovívavě kývá Jana Fabiánová. Tvůrčí proces je svobodným vyjádřením umělce a existuje nespočet správných přístupů.
V atriu školy se pravidelně proměňuje výstava studentských prací. „Snažíme se, aby měl každý žák na každé výstavě nějaké své dílo. Aby se mohl pochlubit, získal zpětnou vazbu, uvědomil si, jak důležité je, že tvoří,“ podotýká ředitelka Pavlíčková.
Základní umělecká škola v Mostě nabízí hodiny i pro dospělé. Ti volnočasovou uměleckou činnost mnohdy považují za formu terapie. „Naši dospělí studenti takto často bojují třeba se syndromem vyhoření nebo stresem, chodí si sem odpočinout, popustit uzdu fantazii a prostě tvořit svobodně a bez zábran,“ vysvětluje Romana Pavlíčková. „Jenom to potvrzuje, co už jsem řekla, tedy že potřeba tvořit je v každém z nás,“ usmívá se.
Kateřina Ebrlová
