Novorenesanční budova se salony, restauracemi a promenádou. Architektonický unikát, který spojoval města Rakouského císařství. To bylo nádraží Těšnov, které v roce 1985 město zbořilo kvůli výstavbě magistrály a z prostranství se stalo další zapomenuté místo pražského centra. Duch Těšnovské ulice se ale v posledních letech pomalu vrací.

Florenc nikdy nebyla přívětivou částí Prahy a i pro mě je to čtvrť, které se raději vyhýbám. Přitom společně s Hlavním nádraží a Masarykovým nádražím tvoří dopravní trojúhelník, ve kterém každý den vystoupí tisíce Čechů a cizinců, kteří přicestovali za kouzlem historické Prahy.

Namísto majestátního centra je ale přivítají výtvory, které zde zanechal socialistický režim a český přechod v kapitalistickou společnost – billboardy, jednu z prvních poboček McDonaldu a hlavně hlučnou magistrálu, která ulici Těšnov přetvořila v obrovský dopravní uzel.

Člověk si pak může jen postesknout nad tím, že ještě před 39 lety se Florenc pyšnila stavbou s vítězným obloukem, korintským sloupovím a sochami, a které si svou pompézní architekturou ne nadarmo vysloužilo označení jedné z nejkrásnějších vlakových stanic Evropy. Z těchto krás nádraží Těšnov ale nezbyla ani jedna.

Honba za magistrálou

Komplex vystavěla v roce 1875 mezi Novým Městem a Karlínem Rakouská severozápadní dráha, která budovala vlakové spojení mezi Vídní a Berlínem.

Podle historických fotografií je očividné, že na finální podobě stanice společnost rozhodně nešetřila. Pod vedením německého architekta Karla Schlimpa se interiér zaplnil noblesními salony, restauracemi a kavárnami. Zvenku nádraží obklopovala rozsáhlá promenáda a klenotem budovy bylo sousoší rakouské patronky Austrie s kopím a štítem.

Naposledy posloužilo cestujícím v roce 1972. Neorenesanční unikát totiž začal čím dál tím víc překážet plánovaným přestavbám města. Již ve stejném roce zdemolovalo město severní křídlo a pro odjezdovou halu se hledalo nové využití. Jedna z myšlenek byla i proměna haly v muzeum železnic či vysokoškolskou jídelnu.

Žádné z řešení nicméně vládnoucí garnituru nepřesvědčilo a v roce 1985 bylo o osudu Těšnova rozhodnuto. 16. března naplnili budovu trhavinou a i přes protesty památkářů a Pražanů za několik sekund pod oblakem dýmu zmizela.

“Facka” od bolševika

Na základech stanice poté vyrostla dálnice, pro kterou byla historická budova pouze betonovou překážkou. “Tahle magistrála byla ta největší facka, kterou bolševik kdy dal Praze. Nikdo si ale nemohl na nic stěžovat,” svěřila se mi žena, která si sice nádraží Těšnov nepamatuje, výstavbu estakády ale považuje za obrovskou chybu.

Dnes zaplňuje prostranství nevkusný park podobný těm, které vedení hlavního města vždy staví na místech, se kterými si neví rady. “Alespoň mám teď kde venčit psa,” komentoval muž mé vyprávění o nádraží. Že se trávou před lety proháněly vlaky a místo stromů stály mohutné sloupy by ale nakonec nepoznal nikdo.

Kouzlo místa by měla přinést plánovaná revitalizace plácku, kterou úřady za poslední dva roky oznámily hned několikrát. Opuštěný “prostor pod mostem” by se tak mohl přetvořit v ostrůvek odpočinku, kam by se člověk schoval před městských ruchem a horkými dny. A možná by nebylo na škodu, kdyby prostor doplnila i vzpomínka na Těšnovské nádraží.

Zatím ale plácek zeje prázdnotou a jediné, co mu dodává alespoň lehký nádech života, je přicházející jaro. Těšnov je nicméně důkazem toho, že i z ošklivých a zapomenutých koutů Prahy může vzejít něco zcela jedinečného. Na vedlejší betonové konstrukci totiž za poslední roky vyrostla jedna z největších legálních ploch pro graffiti, která každý víkend nabízí prostor street-artovým umělcům. A město se tak dál přirozeně přizpůsobuje lidem, kteří v něm žijí.

Eva Závadová