Jaké podmínky nám umožňují celoroční přístup k nabídce plodin, jež množstvím i škálou druhů daleko přesahuje možnosti tuzemské výroby? Odpovědí bohužel ani zdaleka není „příznivější klima“ jihoevropských zemí. Přeměna a současné fungování španělské Almerie ukazují skutečnou cenu celoroční zemědělské produkce.
Provincie Almería je dnes jedním z nejvýznamnějších zemědělských regionů Španělska. Podle environmentálního projektu „RethinkAction“ se zde ročně vyprodukují přes 3 tuny plodin, z nichž je až 80 % exportováno. Region je podstatnou součástí španělských vývozů, které v zimních měsících dohromady zajišťují přes třetinu ovoce a zeleniny konzumované v EU.
Almería však není a nikdy nebyla rajskou zahradou oplývající černozemí – před rozsáhlou transformací minulého století se jednalo o chudý hornický region, jehož půda byla většinou suchá a kamenitá; bez pokročilých technologií zde byla výraznější zemědělská aktivita téměř nemožná. Když se tedy do oblasti v rámci Francova programu kolonizace začalo stěhovat velké množství lidí, bylo třeba produkci obstarat s pomocí technologie. Od vzniku prvních skleníků v 60. letech se pak Almería změnila k nepoznání – rozsáhlé území, přes 40 tisíc hektarů, leží pod plastovou přikrývkou, která umožňuje zázračnou produkci rajčat, paprik, okurek, cuket a dalších plodin. Místní ekonomický model má ale několik velkých problémů.
Levná práce, levná rajčata
Jedním z hlavních pilířů systému je levná pracovní síla – čím levnější, tím lépe. Na dvě třetiny zaměstnanců „plastového moře“ tvoří imigranti, kteří do Španělska přichází především ze Severní a Subsaharské Afriky. Protože Almería nabízí spoustu sezónních pracovních míst, řada chudých Afričanů přichází právě sem. Spásu tu však nenacházejí.
Většině z nich se nedaří zajistit si občanství, takže ve Španělsku přebývají a pracují neoficiálně. Vůči takovým pracovníkům si mohou zaměstnavatelé dovolit takřka cokoliv: neohlášeně ukončovat smlouvy, (už tak ubohé) mzdy platit opožděně (nebo vůbec), ale také zaměstnance prakticky vydírat i sexuálně obtěžovat. Pracující to trpí, protože dobře vědí, že kdo podmínky neunese, bude se muset vrátit do domovské země. Všechny takové praktiky jsou dokumentovány v rozsáhlé publikaci „Produce of Exploitation“ (2023) magazínu Ethical consumer.
Tento výzkum se rovněž zabývá podmínkami, ve kterých zmínění zaměstnanci bydlí – z podstatné části se jedná o slumy, jichž je kolem největší zemědělské zóny přes 90. V každém z nich obývají stovky či tisíce lidí provizorní příbytky postavené nejčastěji z odpadu, který farmy hojně produkují. Ačkoliv španělská vláda problematiku slumů opakovaně „řešila“, její metody prozrazují její neúspěch – nucené vysídlování bez nabídnutých alternativ nemělo jiný dopad než vznik dalších slumů. Země chudých vesnic se tak proměnila v zemi chudinských čtvrtí, jejichž obyvatelé navíc ani nejsou občany státu, na jehož bohatství se podílejí.
Ekologické dopady
Druhým problematickým rozměrem je ekologická zátěž plastového moře. Samotný název napovídá jeden aspekt této zátěže, plastový odpad však není tím největším problémem. Produkce místních rozměrů, zvláště pak v přirozeně nehostinném prostředí, vyžaduje vysokou míru zavlažování. Voda pro tyto účely je tradičně čerpána z přírodních podzemních zásoben, tzv. zvodní. Dlouhotrvající zatížení místních zvodní však v současnosti vedlo až k jejich praktickému vyčerpání. Sezónní zásoby se neobnovují a vody ubývá. Provincie žije na dluh.
V reakci na tento vývoj se zlepšuje efektivita farem v užívání vody a zároveň se pracuje na alternativách. Známým způsobem, jenž je Španělsku důvěrně známý, je desalinizace – proces „odsolení“ mořské vody. Desalinizační zařízení však mají ekologické dopady, které je činí problematickou volbou. Kromě znečišťování podzemních vod produkují rovněž velké množství oxidu uhličitého, jehož produkci se státy EU snaží omezovat. Uspokojivé řešení tak zůstává v nedohlednu.
Michal Miesler
Zdroj náhledové fotografie: iStock
