,,Rád jezdím v autech s majáčky a taky pomáhám lidem a obci,” říká Jan Petrželka (23). Pracuje jako záchranář na anesteziologicko resuscitačním oddělení v nemocnici Hořovice. Jeho největším koníčkem je ale dobrovolničení u hasičů. I tam využije vědomosti ze svého oboru. ,,Hasiči nejsou o tom, že jen někam přijedou a uhasí oheň a zase odjedou. Jsou mnohem komplexnější. I když většinou životy nezachraňujeme, musíme umět poskytnout první pomoc. Právě k té členy naší jednotky školím já.”
Kde jako hasič působíš?
Jsem člen sboru i jednotky sboru dobrovolných hasičů obce Bavoryně. Sbor spíš pořádá různé akce jako jsou plesy nebo Čarodějnice pro děti. Jednotka je ta výjezdová, kterou zřizuje obec, a která jezdí k zásahům.
Jaká je ve sboru a v jednotce tvoje role?
Ve sboru zastávám druhou nejvyšší funkci, což je náměstek starosty. Jednotka má taky nějakou svou hierarchii. Já jsem velitel družstva, nade mnou je velitel jednotky a jeho zástupce. Když ani jeden z nich nedorazí, tak velím já.
Co tedy jako velitel družstva při zásahu děláš?
Protože je Bavoryně na půli cesty mezi dvěma městy, které mají profesionální jednotku, jsme na místě většinou první. Tím pádem máme na starosti i celý zásah, dokud nepřijedou profíci a nepřeberou si ho. Mým úkolem je ohlásit výjezd a po příjezdu na místo vyhodnotit jaká je situace, zda jsou potřeba další jednotky nebo jestli jsou tam zranění. Když přijedou profíci, tak posloucháme rozkazy jejich velitele a já následně úkoluju svoje kluky.
Stane se někdy, že profesionální hasiči nepřijedou?
Většinou by přijet měli. Ale může se stát, že jde o něco menšího, třeba padlý strom. V tom případě nás může operační středisko poslat samotné, nicméně za celou akci stejně zodpovídá velitel profesionální jednotky, i když u zásahu nebyl.
Jak se můžeš stát členem dobrovolnické jednotky?
Člověk musí být starší osmnácti let, měl by projít lékařskou prohlídkou a ukázat i fyzickou zdatnost. Také je potřeba, aby nováček prošel kurzem, ten se ale odehrává na našich pravidelných schůzkách, takže se vlastně učí za chodu.
Jak ty pravidelné schůzky vypadají?
Scházíme se každou středu odpoledne. Nejprve se schází sbor, ve kterém jsou i děti, ty to mají spíše jako kroužek, kde se učí třeba uzly nebo zdravovědu. Později se sejde výjezdová jednotka, v té je nás zhruba dvacet. Každý z nás se v něčem vyzná, takže se školíme navzájem. Já mám na starosti zdravotní školení. Učíme se i práci s motorovou pilou, zkoušíme hlášení a výjezdy, a když je potřeba, tak děláme práci pro obec.
Jak časté jsou výjezdy?
Zasahujeme zhruba patnáctkrát do roka. Ve zbylém čase jsme tedy spíš hybnou silou obce. Když je potřeba zastaneme zalévání zeleně, kácení stromů, odčerpání vody nebo zařídíme vánoční stromek pro obec. To mě na tom asi baví nejvíc.
Jakého největšího zásahu ses zúčastnil?
To byl požár průmyslové haly v Žebráku z minulého roku. Tam jsme si sáhli na dno. Na místě byly profesionální jednotky z celého Středočeského kraje, což se jen tak nevidí, helikoptéra i záchranný útvar hasičů se speciální technikou a obrněnými cisternami. My jsme zasahovali i uvnitř té haly, kde člověk stříkal takové množství vody a ani neslyšel, že někam dopadá. Čtvrt hodiny na to, co jsme z haly vylezli, se zřítila.
Existuje případ u kterého nemůžeš, jako dobrovolník, zasahovat?
Třeba nemůžeme zasahovat u případů, kde figurují chemické látky. Nemáme na to protichemické obleky ani dekontaminační stanoviště. Taky bychom neměli pracovat ve výškách nebo obecně na rizikovějších místech.
Jak zvládáš stres? Ten musíš zažívat u záchranky i hasičů.
U hasičů je stres menší, protože je tam člověk alespoň ve čtyřech a ví, že pak přijedou profíci a nebude na to sám. Naopak na záchranářské výjezdy jezdím sám s řidičem, který nemusí mít zdravotnické vzdělání. A to pak, když jde o život, na člověka dolehne.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, že by ses dal k profesionálům?
Určitě jsem o tom uvažoval. Jako dobrovolníci u nich absolvujeme stáže, takže vím, že ta jejich práce je fakt zajímavá. Ale asi by mě od toho odradilo to platové ohodnocení. To je podle mě tomu objemu práce neúměrné. Nevylučuju to, ale asi zatím zůstanu u záchranářů.
Autorka: Rosalie Machartová
Ilustrační foto: SDH Bavoryně
