Loni 11. září se v libyjském městě Derna protrhly dvě přehrady, což způsobilo ničivé záplavy, které si vyžádaly desítky tisíc obětí – jejich přesný počet dosud není znám. Mezinárodní neziskové organizace, mezi nimi např. Amnesty International, dlouhodobě kritizují libyjskou vládu za to, že ve vyšetřování události není dostatečně transparentní. „Úřady ihned zadržely 16 lidí, ale šlo o aktivisty, kteří naopak požadovali pořádné vyšetření. Nejde o někoho, kdo by za tragédii skutečně mohl,“ říká v rozhovoru libyjská novinářka a obhájkyně lidských práv Noura Al Jerbi.
Byla jste jednou z prvních na světě, kteří měli bezprostředně po události přístup k informacím o tom, co se stalo a jak to v Derně vypadá. Co jste prožívala, když jste se dozvěděla, co se stalo?
Byla jsem zrovna na cestách, můj let měl obrovské zpoždění a jen díky tomu jsem ještě byla vzhůru, když se to stalo, protože se hráz protrhla během noci. Den předtím jsem sice mluvila se svou rodinou, ale o ničem se nezmínili, nic nenasvědčovalo tomu, že hrozí nějaké nebezpečí.
Během čekání na letadlo jsem si ale na twitteru všimla toho, že se na sociální sítě dostávají některá videa uniklá z Derny. Šokovalo mě to a hned jsem zkusila zavolat rodině, ale nebylo možné se spojit. Následně jsem byla v letadle a po přistání jsem zkoušela volat znova, dál bez úspěchu. Zároveň se ke mně dostávaly další a další záběry z místa, kontaktovali mě další lidé, kteří okamžitě vyráželi do Derny pomoct.
Kdo je Noura Al Jerbi?
Noura Al Jerbi působí jako šéfredaktorka nestranné platformy CSO Tahra, která se zabývá monitoringem médií a ověřováním faktů z občanských, volebních a politických projevů nenávisti a dezinformací v Libyi. V březnu navštívila Prahu jako porotkyně jedné z kategorií filmového festivalu Jeden svět.
Zdroj fotky: archiv Noury Al Jerbi
O všem jsem informovala na sociálních sítích, chtěla jsem upozornit na to, že se v Libyi něco děje a že je potřeba se tomu věnovat. Bylo to velmi vyčerpávající, ale pořád jsem neměla žádné spojení s rodinou.
Až později jsem dokázala zkontaktovat přátele z Bengází, kteří do Derny přijeli pomoct jako dobrovolníci, a kteří se šli podívat na náš rodinný dům. Budova byla kompletně zatopená, ale nikoho tam nenašli. Znamenalo to, že buď stihli utéct anebo je odnesl proud.
Další dva dny jsem neměla žádné informace a až poté jsem se jim dovolala.
Byli všichni v pořádku?
Naštěstí ano a nesmírně se mi ulevilo. Ty dva dny byly ale velmi náročné a měla jsem o svou rodinu skutečně strach. Dokonce jsem zvažovala, že se do Libye vypravím bez ohledu na to, co by se mi tam stalo.
Místo toho jsem se ale snažila shánět a reportovat pravdivé informace z místa, zprostředkovávat humanitární pomoc a kontaktovat lidi přímo na místě. Bylo pro mě zdrcující, že jsem nemohla pomáhat přímo na místě, ale dělala jsem, co jsem mohla. Přesto šlo o jedno z nejsmutnějších období v mém životě.
Podařilo se vaší rodině vrátit do běžného života?
Dům byl samozřejmě zničený, takže se museli přesunout z Derny do jiného města. Pomohla jsem jim založit sbírku, protože jim nic nezbylo.
Derna je ale malé město, každý se zná s každým, takže tam každý přišel o někoho z přátel, kolegů, známých, sousedů… byla to pro nás obrovská tragédie.
Většina lidí nutně potřebovala psychologickou pomoc. Libyjská vláda ale záhy zablokovala veškerou mezinárodní pomoc a zamezila přístup světovým médiím k informacím z Derny. Mnoho lidí tak přišlo o možnost vůbec nějakou pomoc získat.
Od záplav uplynulo už víc než 7 měsíců. Jaká je situace v regionu nyní?
Příliš mnoho toho nevíme. Moje rodina se snaží opravit dům, což dělají sami ze svých zdrojů, nemají žádnou podporu od vlády. Vyšetřování zatím nedospělo k žádným opravdovým závěrům… ale žádné zprávy odtamtud nemáme.
Velmi brzy po události úřady v souvislosti s ní zadržely 16 lidí. O koho se jedná?
Někteří z nich jsou aktivisté z Derny, kteří ve městě organizovali demonstrace po povodních – tam lidé požadovali, aby byli zodpovědní lidé postaveni před soud a velmi jasně vyjadřovali své požadavky. Chtěli, aby mocní lidé byli zbaveni své moci, skutečně nejde o někoho, kdo by za tragédii opravdu mohl.
„Moje činy měly přímý dopad na mé blízké“
O tom, jak to v Derně vypadalo a co se skutečně stalo je velmi omezené množství informací. Libye byla loni Reportéry bez hranic na základě svobody médií zařazena na 149. místo z 180 zemí světa. Jak obtížná je to situace pro novináře?
Je to velmi těžké, zejména s ohledem na alarmující počet novinářů a aktivistů, kteří byli stíháni a zatčeni libyjskými úřady, ale také těch kteří byli terčem fyzických útoků. Je to těžké, ale snažíme se. Já osobně se zaměřuji na boj proti dezinformacím a obtěžování v libyjském kyberprostoru, ale je to boj na dlouhou trať – tamní úřady se nebojí ušpinit si ruce.
Během informování o situaci v Derně mi zničehonic zavolala moje rodina. Byli vyděšení a báli se, někdo jim vyhrožoval, že mohou skončit ve vězení jen protože jsem od nich získávala informace o situaci v regionu a upozorňovala na ně dál.
Moje činy měly najednou přímý dopad na mé blízké a to mě donutilo se zastavit a posoudit, kde začíná a končí moje práce, a kde už ohrožuji vlastní rodinu. Není to nic lehkého ale věřím, že se nesmíme nechat umlčet.
Vzpomínám si ale, že po nějaké době mi zničehonic volala moje rodina. Byli velmi vyděšení a báli se, že někdo z nich skončí ve vězení jen protože jsem od nich získávala informace o situaci v regionu a mluvila o ní dál. Moje činy tak měly přímý dopad na mé blízké a donutilo mě to zastavit se a posoudit, kde je hranice mé práce, a kde už tím ohrožuji vlastní rodinu, kterou samozřejmě chci chránit. Není to nic lehkého ale věřím, že to můžeme překonat – zejména tím, že se nenecháme umlčet.
Už jste to naznačila – sice jste jako libyjská novinářka o události informovala jako první, v Libyi ale už řadu let nežijete. Proč jste zemi musela opustit?
Ženská práva v Libyi jsou velký problém a jen protože jsem byla žena a byla jsem vidět, zažila jsem na svou osobu extrémní útoky. Kvůli své práci jsem byla terčem štvavé kampaně na internetu a dostala řadu výhrůžek, čelila mnoha útokům, kdy se mě libyjské úřady snažily umlčet. Vyvolávalo to ve mně strach a paranoiu.
Myslíte si, že se do Libye někdy vrátíte?
Ne, nemyslím. Určitě ne v blízké budoucnosti, ale ani v té vzdálené. Je to těžké, ale nic jiného mi nezbývá. Ze zahraničí navíc můžu pomáhat tak, jak bych jinak nemohla. Libye pro mě znamená hodně, žije tam moje rodina. Věřím že to co dělám, jí pomůže – zejména nové generaci, mým neteřím a synovcům. V tom vidím smysl.
Co by se stalo, pokud byste se vrátila teď?
Zabili by mě. Moje práce jim vůbec nedělá radost.
Autor: Miroslav Harant
Ilustrační foto: Reuters
