Jordánsko se po zavedení linky přímého letu mezi Ammánem a Prahou stalo oblíbenou destinací Čechů na Blízkém východě. Od událostí 7. října v Kfar Aza, které rozvířily palestinsko-izraelský konflikt, jsou turisté od návštěvy země odrazováni. Lidé s místní znalostí naopak návštěvníky ujišťují, že v Jordánsku válka neprobíhá. Jak to tedy na místě vypadá?
1 hodina ráno, letiště Ammán:
„Taxi! Taxi, lady?” Noční chytání Ubera bez dat a SIMkarty není možné, a tak s úsměvem kývnu na jednoho z pokřikujících taxikářů v příletové hale. Taxikář v autě otevírá okno, střídavě kouří, ztišuje hudbu a povídá: „To je hezké, že sem jedete právě teď. Turistů teď s válkou hrozně ubylo a něco si vydělat není jednoduché.” „Před 7. říjnem1 nám tu přistávalo i 50 letadel za den, teď je jich tak 5,” říká smutně. „Víte, všichni se bojí, protože k hranicím je to míň než 100 km. Ale tady v Ammánu je klid. V Ammánu je bezpečí,2” ujišťuje mě s úsměvem, když vystupuju u Airbnb.
Můj hostitel a zároveň spolubydlící Ahmed mě vítá na ulici před budovou v jakémsi huňatém hábitu s červeným nosem a rozespalým tónem. Byť je Jordánsko spojované s vysokými teplotami, teď v březnu je slabých 10 stupňů. Se zapnutou baterkou vycházíme po točitých schodech do bytu. Tma. Svíčky. Vlhko. Sychravo. Světla prý zase svítit budou, ale topení tu není. „Teď, když konflikt nabírá na vážnosti, nám často vypínají elektřinu. To jsou ty jejich politické boje. Ale většinou to do dne naskočí,” pronáší lakonicky Ahmed. „Zítra si zapneš přímotop,” popichuje mě.
Dny v Ammánu plynou s okázalou lehkostí. I když o pár desítek kilometrů dál zuří válka, lidé pokračují ve svých životech. V mešitách, na trzích, v nákupních centrech, na ulici, v kavárnách. Život z města nezmizel ani s úbytkem turistů. Jen snad historických místech je až příliš hlasité ticho narušené svoláváním k modlitbě dunícím z megafonů.
Přichází víkend – tedy neděle a pondělí – a kamarádka Warda, původem z Ammánu prohlašuje, že musíme k moři. „Je tam teplo! A Slunce!” Půjčujeme si auto a jedeme. Mrtvé moře přímo sousedí s Izraelem. Cítím se nejistě. Je vhodné tam teď jet? Pustí nás tam vůbec? Blížíme se k hranici s plánem někde zastavit a sjet na pláž. Policie poznala ze značky naše půjčené auto a zastavuje nás. Policista s vážným pohledem na mě, říká (anglicky): „Proč jedete k moři? Nejedete protestovat? Ukažte mi pas!“ V reakci na výhružný tón Warda zkušeně s úsměvem začíná rozhovor se slovy3: “يعطيك العافية “, najednou se policista usmívá a dodává jen, ať nejedeme moc rychle. „Tak je to vždycky, když si myslí, že jsem taky cizinka. Myslí, že vůbec nechápu závažnost toho, co se za hranicí děje a dělají ze mě hlupačku,“ stěžuje si Warda. Na pláži jsme úplně samy. Náš návrat do Ammánu pak provází už jen úsměv a mrknutí na kontrolním checkpointu.
Do odletu mi zbývá pár dní a jako program volím návštěvu města Aqaba. Tentokrát sama. Cesta autobusem trvající 4 hodiny je zlevněná kvůli úbytku turistů, tak proč ne. Ráno při nástupu do autobusu si nemůžu nevšimnout, že cizinka asi budu jediná. Z okna pozoruju poušť a vlnící se krajinu. Slyším šustění bonbonů. Dětský pláč. Smích. Útlum…ticho. Probouzí mě až křik: „Všichni okamžitě ven z autobusu!”, nabíhá dovnitř voják. „Vy ne,” říká mi trochu klidnějším tónem. Všichni ztichnou, dokonce i děti. Vychází ven a ukazují obsahy zavazadel, pasy, obezřetně vysvětlují důvod jejich cesty. Já ne. Já nic. Sleduju vše z okna. Mapa mi ukazuje, že jsme na hranici s regionem Aqaby. Postarší žena, moje spolusedící, se s ostatními po kontrole vrací dovnitř. „Tak to máme za sebou,” usmívá se vyrovnaně. Autobus se rozjíždí.
Příjezd do Aqaby – města na hranici s Izraelem – je po zážitku z kontroly odměnou pro všechny. Slunce, palmy, hory, poušť a Rudé moře. Po ubytování se jdu projít na pláž. Všimne si mě jeden muž. „Vy tu jste sama? A nebojíte se? Aqaba není jako Ammán.” „Jak to?”, ptám se. „Lidé se sem jedou urvat,” pokračuje. „Je to jejich únik, dovolená. Je to tu hezké, ale musíte se ubytovat v resortu, tady v downtown…veřejné pláže…lidi tu porušují všechna pravidla. Opíjejí se. V noci je to tu nebezpečné, minulý týden tu někoho ubili. Ale Vám jako turistce se nic nestane. To si nikdo nelajsne. Král tu měl minulý týden proslov o přísné ochraně turistů.”
Odjíždím. Nebezpečí mě na cestě neprovázelo. Děs z války ale ano. I když se v Jordánsku nebojuje, konflikt zůstává na jazyku i v mysli všech místních.
Autor: Anna Slámečková
březen 2024
