V nominacích 20. ročníku literární soutěže Magnesia Litera se již potřetí objevil blog asijatka.cz od Do Thu Trang. Autorka se v něm věnuje tématu Vietnamců v Česku a odemyká dveře do jejich komunity, které je sama součástí. V poslední době se snaží otevírat i těžší témata ve vietnamských rodinách. „Jsou mezi nimi tabuizována a trvá minimálně jednu generaci, než přijde na řadu ta, která tyto problémy začne řešit,“ říká Do.
Co pro tebe nominace na cenu Magnesia Litera znamenají?
To, co dělám, není primárně s cílem něco vyhrát nebo se něčeho zúčastnit. Byla jsem však ráda, že si mé práce v Magnesia Litera všimli. Když jsem byla nominovaná poprvé a nevyhrála jsem, byla jsem zklamaná, ale podruhé a potřetí je to pro mě radost.
A kdybys cenu vyhrála?
Samozřejmě to pomůže propagaci blogu. Kdybych cenu vyhrála, znamenalo by to, že lidi mají zájem o Vietnamce. Což už teď mají, ale tímhle by se to podpořilo ještě více. Velký krok by to byl i pro mě osobně, protože většinou když někdo vyhraje, nebo když si ho v Magnesii Liteře všimnou, tak to znamená, že by měl vydat knížku.
Ty jsi knihu zatím nevydala.
Já už nějakých pět, šest let nad vydáním knihy přemýšlím, ale myslím, že k tomu ještě musím dojít. Momentálně by to vypadalo tak, že bych překlopila články z blogu do knižní podoby, a to se mi moc nechce. Nechávám to zatím úplně otevřené, ale ta nominace blogu je něco, co mě k tomu nakopává. Přijde mi ale, že ještě nejsem na tu knížku připravená a kdo ví, jestli někdy stoprocentně budu.
Zúčastnila ses kromě Magnesii Litery i jiných soutěží?
V roce 2016 jsem obdržela Novinářskou křepelku pro novináře do 33 let. Jinak jsem byla vedle Magnesie nominována na Křišťálovou lupu pro internetové tvůrce. To jsem byla moc ráda, že jsem vůbec nominovaná byla, protože to posuzují odborníci z internetového a marketingového světa.
Proč ses rozhodla psát blog o vietnamské komunitě?
K tomu jsem měla tři důvody. Dostávala jsem ohledně naší komunity různé otázky, navíc to bylo v době, kdy jsem měla těsně před maturitou, takže to tehdy pro mě byla i taková prokrastinace. Ten třetí důvod, proč jsem začala psát, byl, že v té době měla vietnamská diaspora v Čechách hodně negativní jméno kvůli obchodování s drogami a různým kriminálním činnostem. Bylo to v roce 2008, kdy blogy psali i mladí Vietnamci a já se k nim připojila. Říkala jsem si, že jako druhá generace můžeme alespoň trošku rozbít ten pohled na vietnamskou komunitu pozitivním směrem.
Jaká témata na svém blogu rozebíráš?
Věnuju se tématům, které mám v životě každý den. Jedná se o stereotypy, soužití Čechů a Vietnamců a jejich kulturní rozdíly. V poslední době se snažím otevírat i těžší témata, což jsou například sociální problémy typu duševní zdraví, rodinné vztahy, traumata, křivdy, závislosti… Přestože se to v těch vietnamských rodinách děje, tak jsou mezi nimi tato témata tabuizována a trvá minimálně jednu generaci, než přijde na řadu ta, která tyto problémy začne řešit. Také si myslím, že nyní je na to nejvyšší čas, protože naši rodiče už tady žijí dlouho, ty problémy jsou silné a my, druhá generace, se s nimi musíme potýkat každý den.
“Díkybohu, že nás nemlátíte. Pitomej a smutnej titulek. Musím říct, že vietnamskou komunitu tu máte “svým způsobem” rádi. Ano, jsou tu případy rasismu a xenofóbie, kdy někteří majitelé nemovitostí odmítají prodat nebo pronajmout byty vietnamským rodinám, a to z jakýchkoliv irelevantních důvodů. Nebo když z našich rodičů, co neumí dobře česky, dělají někteří úředníci za přepážkami debily, co tu nemají co dělat. Nebo je možná před úřady debil každý a my si to tak nesmíme brát?
Zkrátka, v české společnosti koluje spousta stereotypů, které se kdysi mohly zakládat na pravdě nebo mohou stále být podložené reálnými okolnostmi. Daně-saně, tráva-kráva, fejky-stejky…”
– Do Thu Trang
Pracuje se ti snáze s těmi „lehkými“, nebo s těmi „těžšími“ tématy?
Ono je všechno fajn, když se člověk nad ta témata dokáže povznést. I ta těžká, jako je migrace, tabu v rodinách, je potřeba brát trošičku s nadhledem. Protože v těchto situacích, byť je to strašně těžké, nám pomůže, když se na to podíváme z ptačí perspektivy. Pomůže nám to ty věci filtrovat a řešit. A doufám, že i ta těžká témata si lidé rádi přečtou s tím, že jim to odlehčí od té tíhy.
Pro jaké čtenáře píšeš?
Primárně proto, že je blog psaný česky, je cílený na české publikum. Píšu pro lidi, které zajímá vietnamská kultura, chtějí nás lépe poznat, mají ve svém blízkém okolí Vietnamce… Stále se však jedná o blog, takže je to subjektizovaný text, a v posledních letech si říkám, že to vlastně může být i platforma, která dá prostor mladým Vietnamcům, co dělají něco zajímavého, jsou inspirativní… Takže ten dosah se v poslední době rozšířil právě i mezi ně.
Všimla sis nějakého vlivu tvého blogu na čtenáře?
Občas mi někdo napíše, že si prošel nebo prochází něčím podobným, čím jsem si prošla i já. Pomáhá mu to nahlížet na ten problém jiným způsobem a řešit to. To je pro mě velké zadostiučinění a svým způsobem z toho mám i větší radost, dává mi to mnohem větší smysl, protože reálně někomu pomáhám. Podle mě je důležité vědět, že si tím už někdo prošel, i když nemusí to být vždy těžká situace, a že někdo zažívá to samé a mluví o tom otevřeně. Když se bavím s mladými Vietnamci, tak najednou otevíráme právě i ta těžká témata, je to pro nás taková společná terapie, kde se bavíme o rodičích, výchově a o tom, co to v nás zanechává.
A co dal blog tobě?
Já jsem ho vždy považovala za radost, nikdy to nebylo něco, čím bych se živila, co by mi vydělávalo peníze a tak podobně. Jsem spíše vděčná, že někdo vnímá moje psaní jako smysluplné, a i kdyby to pomohlo jednomu, dvěma lidem, tak mě to naplňuje a budu pokračovat. Vždy jsem to dělala tak v poklidu – když se mi bude chtít psát, tak něco napíšu s vědomím, že to někoho pobaví nebo někomu pomůže, a to mi stačí.
Přináší ti blog nějaké výhody?
V návaznosti na blog existuje spousta aktivit, kterým se můžu věnovat. Například loni jsme měli spolupráci s charitou České republiky, která dělala projekt zaměřený na migraci. V České republice to cílilo na vietnamskou komunitu, takže jsme dělali vzdělávací projekty, byli jsme v Uherském Hradišti na Letní filmové škole, otevřeli jsme výstavu fotografií, která se věnovala rodinnému životu poté, co se zavřou večerky. To mi dává smysl. A občas z toho kápne nějaká komerční spolupráce v rámci Instagramu.
Blog přesto není tvá hlavní aktivita. Jak často se mu věnuješ?
Já na blog píšu, jak mi to přijde vhod. Podle toho, co zažiju během dne, jak to cítím, s kým se potkám, jaká témata spolu otevřeme… Je to naštěstí jen blog, který není ničím svázaný. Akorát teď jsem na to neměla moc kapacitu, tak píšu jednou za tři, čtyři týdny. Vím, že bych třeba mohla psát častěji, ale otázka je, jestli opravdu lidé ještě blogy čtou.
Jak to podle tebe vypadá s integrací Vietnamců do českého kulturního života?
Co považuji za silný znak integrace je, že potkávám čím dál více Vietnamců na kulturních akcích, na veřejných prostranstvích, jako je třeba taková Náplavka. I ty naše vietnamské rodiny začínají žít a užívat si toho veřejného života. Je také radost vidět, že mezi mladými Vietnamci jsou teď čím dál více kulturně založení lidé. Buď šíří svoji vlastní kulturu nebo k ní přispívají a odráží se v tom jejich dvojkulturnost.
Forma blogů v dnešní době už není tak populární jako kdysi. Budeš s Asijatka.cz nadále pokračovat?
Určitě pokračovat budu. Dokud ta témata budou a dokud si to přečte alespoň pár lidí, tak budu ráda. Ale primárně si spíše říkám, že by to v budoucnosti mohlo sloužit právě i více jako platforma pro lidi, co mají co říct. Začala jsem například dělat rozhovory s mladými Vietnamci nebo s lidmi co mají co dočinění s vietnamskou komunitou. V tom bych chtěla pokračovat. A témata naštěstí pořád jsou, byť se můžu po určité době vracet k těm stejným, akorát se na ně podívat třeba z jiné perspektivy, nebo ze stejné, akorát s jiným příběhem. A to je kouzlo psaní.
Do Thu Trang, Do [příjmení] Thu Trang [jméno]
Narodila se ve Vietnamu, v útlém dětství se však s rodiči přestěhovala do České republiky. Mezitím, co rodiče podnikali na tržnici v Rozvadově, se o Trang starala česká rodina. V devadesátých letech (a často i dnes) bylo běžné, že vietnamské děti strávily své dětství u českých „babiček a tet“.
Po studiích na gymnáziu vystudovala Trang Marketing & PR na Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově v Praze a na Univerzitě v Řezně se věnovala česko-německým studiím.
Tématu vietnamské komunity se na blogu věnuje již od roku 2008, v roce 2015 si založila svůj vlastní blog Asijatka.cz. Poprvé byla na cenu Magnesia Litera pro nejlepší blog roku nominována v roce 2016, téhož roku vyhrála cenu Novinářská křepelka pro novináře do 33 let. V roce 2017 se úspěšná blogerka zařadila na seznam Forbes 30pod30. Profesně se věnuje marketingu, startupům, copywritingu a IT.
Linh Nhi Vu
