S dvojicí evangelických farářů o využití technologií při bohoslužbách, nenahraditelnosti společenství a o tom, proč je potřeba demytologizovat Boha.
Mladí evangeličtí faráři Jakub Malý a Karel Müller, známí jako Pastoral Brothers, usilují o popularizaci křesťanství. „Bible, křesťanství i Bůh jsou zanesené obrovským balastem historického výkladu a ta základní „mesidž“ už je zaprášená. Takže naším úkolem je fouknout, aby ten prach zmizel, a ukázat: Hele, v Bibli je toho spoustu úžasného, hodnotného a dá se o tom přemýšlet takovým nebo takovým způsobem,“ vysvětluje Jakub Malý.
Pandemie covid-19 byla a je zatěžkávací zkouškou i pro české faráře. Někteří se kvůli nedostatku prostředků nedokázali přizpůsobit, jiní vysílali bohoslužby online. Ve druhém případě byly pod pláštěm smutku a hněvu nalezeny nové možnosti, jak bohoslužby vést. Nacházíme se v době dalšího a (možná) posledního rozvolňování a v krizi objevené aspekty kázání lze převést do post-pandemické doby. Navzdory všemu zlu se tak ukázaly způsoby, jimiž lze křesťanskou zvěst – tedy lásku – šířit efektivněji a s větší radostí.
Už můžeme hromadně zpívat a scházet se při deseti procentech kapacity. Chodí vám lidé na bohoslužby osobně i v pokračující krizové pandemické situaci?
Karel: Já mohu porovnat první otevřené bohoslužby u nás v kostele Martina ve zdi, což je takový anonymní prostor, kam může přijít každý. Po první vlně loni na jaře tam bylo šedesát osmdesát lidí. Teď (při aktuálním rozvolnění – pozn. red.) jich přišlo tak třicet. Otázkou příštích měsíců bude, kolik lidí ztratilo kontakt s církví a kolik lidí zase kontakt s církví a organizovaným náboženstvím získalo, bylo to pro ně zajímavé a budou se chtít účastnit. Čeká nás nová doba a budeme ohledávat, co se změnilo.
Jakub: Nejenom, že můžeme zpívat, ale už i hranice deseti procent padla. Budou se muset dodržovat akorát dvoumetrové rozestupy, což znamená, že kapacitní omezení tam stejně je, ale to už je individuální záležitost, kostel od kostela. To teprve budeme řešit a uvidíme, jak moc budou mít lidé zájem do kostela přijít.
Jaké vidíte výhody a nevýhody online bohoslužeb?
Karel: Online bohoslužba je přístupná velkému počtu lidí. Víme o lidech ze sboru, kteří už nemohli chodit do kostela, protože by se nedopravili. Byli staří, imobilní a teď jim bohoslužby pouští vnoučata online. Zároveň můžeme lidem ukázat, jak to u nás v kostele vypadá. Doteď byly kostely a církve buďto nějaké památky uprostřed vesnice nebo nějaká uzavřená místa, o kterých lidé ani moc nevěděli. Nyní můžeme lidi pozvat: Pojďte sem k nám nahlédnout a uvidíte, že v tom kostele se fakt neděje nic hrozného. Online bohoslužby přitom musíme vnímat jako překlenovací věc. Není to konečná. Nesmíme zavřít kostely a říct: Teď už budou jenom online bohoslužby a seďte doma. Společenství je nenahraditelné.
Jakub: Taky v tom nevidím nevýhody. Spíše výhodu toho doplňku, že „mesidž“ bohoslužeb může zaznít na platformě, ke které má přístup každý, odkudkoli. Lidé, kteří přísluší k nějakému místu a byli zvyklí chodit do kostela nebo by rádi chodili do kostela, se k tomu můžou připojit ve chvíli, kdy je jim to zamezeno. Na limity online prostředí ale narážíme u křtu. Křest se prostě online udělat nedá, ten se musí udělat naživo. Na to je lepší ten kontakt a společenství.
Které prvky online bohoslužeb plánujete přenést do post-pandemické doby?
Karel: Loni jsem zkoušel dělat – úplně na začátku pandemie – bohoslužby jako streamer, kde jsem vyzýval lidi, ať mi posílají náměty na modlitby, písničky nebo jsem vybíral sbírku, že ji předám dané organizaci – ale to vůbec nefungovalo. Myslím, že z toho online světa lze využít tak maximálně QR kód na obrazovce, přes který jde poslat sbírku.
Jakub: Zjistili jsme, že o online bohoslužby je zájem. I když jsme se mohli sejít na pár neděl minulý rok v plné palbě v kostele, kde bylo osmdesát lidí – to znamená, že ti, kteří se připojovali normálně, připojení nebyli – stejně se někdo koukal online, a to na obou platformách, Youtubu i Facebooku. Na každé té platformě bylo minimálně dvacet přístrojů. Takže zájem byl obrovský. Kdyby všichni měli skutečně možnost se takhle sejít, tak je dost možné, že by byl kostel na prasknutí. Online přenos se určitě dá zachovat.
Náš streamer je dále schopný do bohoslužeb místo zpívané písničky v kostele dát písničku nahranou z Youtube. Promítne tam její text. Určitě by se s tím dalo hrát, promítnout i do kázání nějaký obrázek, který by se k tomu hodil. Podobně jako to bývá ve výukových videích – když člověk mluví, tak se mu tam objevují všelijaké obrázky popkulturních narážek, které se hodí k tomu, co říká.
Pandemie tedy pomohla zvednout úroveň bohoslužeb?
Jakub: Tahle doba pomohla církvi uvědomit si, že internet není nějaké ďábelské místo, kterého se musí vyvarovat, obcházet ho a říkat, jak ničí církvi. Naopak, je to místo, kde se lidi scházejí, žijí, je to komunikační prostředek, a tudíž i my tam můžeme komunikovat svoji zvěst.
Karel: Myslím, že pandemie zachránila formát biblických hodin, tedy že farář pozval lidi jednou za týden na hodinu ke studiu Bible. Většinou tam docházeli nějací senioři. Teď kolega vezme mobil, hodí live stream na Facebook a najednou má připojených dalších deset lidí. Protože se už večer nevyhrabou nebo chtějí žehlit. Ale poslechnou si to a jsou rádi, že mají nějaký ten kontakt s farářem, s Božím slovem, s komunitou.
Jakub: To je svět, který jsme najednou objevili a který si asi i zachováme. Ten osobní kontakt se nenahradí, ale to neznamená, že k osobnímu setkání nemůžeme přidat počítač, ke kterému se každý může připojit zvenčí.
Dříve jste mluvili o nenávistných e-mailech, které vám chodí v reakci na snahu popularizovat křesťanství. Spojujete si tyto tendence s antiklerikalismem, tedy odporem k církevním institucím?
Karel: Ony nám většinou chodí od těch slušných křesťanů. Takže to jsou spíš naopak právě klerikálové a církevníci, kteří tu církev milují – a najednou vidí naše videa, kde to bereme odlehčeně. Nesloužíme církvi, ale sloužíme v církvi – což je velký rozdíl – a bereme si na paškál různé přešlapy. Včetně toho klerikalismu.
Jakub: Ale když už to je nějaký „hejt“ – použiji zase nálepku – z ateistického nebo z toho necírkevního světa, tak antiklerikalismus tam taky hraje roli. Případně nějaká nenávist k institucím jako takovým, která je Čechům nějak přirozená.
Karel: Je fakt, že už nám dlouho nikdo nenapsal, že znásilňujeme malé chlapečky, což je skvělý. Už jsme si asi našli svoji cílovou skupinu na Facebooku.
Antiklerikalismus je u nás každopádně velmi rozšířený. Jak proti němu mohou čeští církevní představitelé vystupovat?
Karel: Nevystupovat jako klerikál. Nestavět na první místo církev, naši svatou jedinou, ale Boha. Případně Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu, a jeho hodnoty. A nebojovat o politické zájmy, jako je dosazování lidí do nějakých rad nebo ovlivňování zákonů. Ve čtvrtek budeme vydávat video o vztahu církve a politiky, kde se budeme ptát: Máme se kriticky vyjadřovat? Máme nemlčet? Součástí křesťanského poselství je totiž i nějaký vztah k politickému dění, ale nemáme být jedním z těch hráčů.
Jakub: Církev tu není od toho, aby si uzurpovala politickou moc. To už tady historicky bylo, a bylo to příšerný, dopadalo to fakt šíleně. Nyní jsme skutečně v době, kdy jsme se tak nějak trochu navrátili do toho stavu křesťanství před tím, než se stalo hlavním náboženstvím Římské říše. Kdy bylo jedním z mnoha náboženství, která neměla žádný vztah k politické moci, a bylo jakousi kontrakulturou. Ne, že bychom byli nějakou extra velkou kontrakulturou dneska, a asi ani o to úplně neusilujeme, ale jsme součástí naší společnosti, jedním z hlasů a takhle se vnímáme.
Vidíte ve snaze napravit obraz církve smysl? Je tento postoj na místě?
Karel: My ho nechceme napravovat, chceme ho alespoň rozšířit. Některé církevní představitele neopravíme, přestože bychom třeba moc rádi. Chceme, aby byl ve společnosti slyšet i ten náš pohled. Že křesťanství à la Duka a podobná není jediné – že jsou tady i jiní křesťané s jinými hodnotami.
Jakub: Naším cílem není demaskovat církev – že bychom chtěli ukázat její krásný obrázek. My si naopak i z církve jako instituce a z jejích hlavních představitelů děláme legraci. Dokonce i sami ze sebe. My chceme spíše zpřístupnit křesťanství jako takové. Bibli jako takovou. Tak trochu demytologizovat Boha, protože Bible, křesťanství i Bůh jsou zanesené obrovským balastem historického výkladu a ta základní „mesidž“ už je zaprášená. Takže naším úkolem je spíše fouknout, aby ten prach zmizel, a ukázat: Hele, v Bibli je toho spoustu úžasného, hodnotného a dá se o tom přemýšlet takovým nebo takovým způsobem. A ano, platforma, kde se o Bibli nejvíce přemýšlí, je církev.
Nadcházející post-pandemická rekonvalescence slibuje obtíže stejně jako doba covidová. Psychiatr Radkin Honzák přitom pro zachování duševního zdraví v pandemickém lockdownu vyzval lidi, aby si zpívali ve sprše, a to ve vší vážnosti. K čemu byste pro zachování smyslu v životě a lásky jednoho k druhému – jelikož to je zase vaší agendou – lidi vyzvali vy?
Karel: Teď nás čeká doba hojení nebo i truchlení, protože pandemie byla velká rána. Potřebujeme si připustit, že to bolelo, že jsme zranění a že si teď musíme dát nějaký čas, než se zahojíme. A jizva už tady zůstane. Myslím, že nás nyní čeká další pandemie psychických nemocí. Nevím, jestli nám k tomu pomůže zpívání ve sprše. My můžeme nabídnout pastorační doprovod, modlitby, bohoslužby, individuální setkávání a případnou pomoc – třeba i finanční nebo hmotnou.
Jakub: Každý jsme v jiné situaci. Někomu mohla pandemie zdecimovat rodinný život, naopak některým lidem to neuvěřitelně prospělo. Uvědomili si, že jak jsou spolu v domácnosti, musí dost vztahových věcí vyřešit a najednou mají lepší vztahy než kdykoli předtím. To by bylo zase dobré neztratit. Udržet si uvědomění, že vztahy jsou důležité.
Jan Skalák
