V říjnu loňského roku označil tehdejší ministr zdravotnictví Roman Prymula zpěv za jednu z nejrizikovějších aktivit. Zakázal koncerty, opery, muzikály, dokonce i zkoušky pěveckých těles. Po sociálních sítích se v reakci na nová nařízení ihned začaly šířit vtipy. Mnozí, a to nejen ti z hudebních kruhů, symbolicky citovali Krylovu píseň Veličenstvo kat. Jak ale omezení ovlivnila generaci zpěváků, kteří už Kryla nepamatují?
Sborový zpěv má v České republice velkou tradici, která sahá až do dob národního obrození. V současné době je u nás na 1500 sborů různých druhů – od zájmových, přes školní, chrámové až po sbory profesionální, jež naši republiku reprezentují i za hranicemi. Největší úspěchy slaví v zahraničí především české dětské sbory, z nichž zmíním například Kühnův dětský sbor, Rolničku Praha či chlapecký sbor Boni pueri.
Sborový zpěv je pro všechny, a hlavně pro děti, přínosný v mnoha ohledech. Primárně samozřejmě působí na hudební cítění jedince a rozvíjí ho. Ke zpěvu však patří i správná technika, která stojí na správném dýchání a postoji. Děti se formují nejen fyzicky, ale i společensky. „Učí se navzájem spolupracovat a podřídit své zájmy zájmu celku,“ řekl v lednovém díle rozhlasového pořadu ArtCafé k tématu sborového zpěvu během koronavirové krize sbormistr Roman Michálek, který v ArtCafé mimo jiné zastupoval i Unii českých pěveckých sborů. Dále pak dodal, že výše uvedená kvalita je v současné době velmi aktuální a mohla by napomoci k lepšímu vývoji situace.
Unie českých pěveckých sborů je oborovou organizací, jejímž cílem je slovy jejího zástupce Michálka „udržení, co nejpestřejšího sborového života u nás.“ Za normálních okolností pořádá různá setkání a hudební festivaly, zastupuje sbory a snaží se pro ně získat podporu od centrálních orgánů, jako je Ministerstvo kultury, a dalších možných sponzorů. Sbory se pokusila udržovat v chodu i během vládních omezení plánováním různých online setkání a soutěží. Jednala s Ministerstvem kultury i o možných podporách. K unijní činnosti v době pandemie se ale v rozhovoru pro Hudební rozhledy kriticky vyjádřil ředitel Boni pueri PhDr. Pavel Horák. Unie podle něj oproti ostatním oborovým organizacím nepodniká dostatečné kroky a málo tlačí na Ministerstvo kultury ČR. V řádu jednotlivců se objevili i tací, kteří vyzývali unii k hromadné stávce všech sborů. K ničemu takovému však – bohudík, či možná bohužel – nedošlo.
V pořadu ArtCafé vystoupil i Jan Pirner, sbormistr sboru Radost Praha a odborný pracovník střediska NIPOS ARTAMA, příspěvkové organizace ministerstva kultury pro podporu amatérské kultury. Ta pořádá celostátní přehlídky dětských sborů v Uničově a Porta musicae v Novém Jičíně a Mezzochori v Hradci Králové. Na webových stránkách Národní sborové databáze vytvořila organizace po zákazu společného zpěvu cyklus inspirativních videí a webinářů s názvem Zpíváme doma. Ani tato instruktážní videa ovšem nemohla nahradit kontaktní výuku a rozhodně nemohla zajistit fungování sborů jakožto spolků.
V nejhorší situaci se ocitly hlavně středoškolské sbory, jejichž činnost je v podstatě závislá na hudební výchově, která byla během koronaviru prakticky nulová. Jejich sbormistři navíc nechtěli svým žákům přidělávat další starosti, takže byla činnost těchto sborů většinou pozastavena. Lépe si poradily sbory při základních uměleckých školách. Jejich zkoušky se přesunuly do online prostředí nebo je nahradily individuálními úkoly.
Na způsob, jakým se se situací vyrovnala, jsem se zeptala sbormistryně ze ZUŠ Klapkova Alice Stavělové, která má ve škole vedle sborů na starosti i přípravnou hudební výchovu. Práci s dětskými sbory se věnuje již přes dvacet let a pod její vedení jich spadá celkem pět. Rozděleny jsou podle věku od nejmladších Písklat po koncertní sbor Slavíčci.
Kvůli koronaviru musely sbory zrušit plánované koncerty i zkoušky na koncerty budoucí. Slavíčkům zhatil virus plány na festival mládežnických pěveckých sborů v belgickém Neerpeltu, kde měli letos na jaře reprezentovat Českou republiku, a narušil také několikaletou spolupráci mladších sborů s Českou filharmonií, se kterou se podílí na hudebních pořadech pro školní děti.
Zajímalo mě také, jestli někdo kvůli koronaviru odešel. Z hlavního sboru Slavíčci odešli v průběhu roku dvě děti, shodou okolností oba mutující chlapci. „Mutující klučičí hlasy, když jsou pravidelně trénovány, tak mutace jakž takž proběhne bezpříznakově,“ řekla se smíchem Stavělová, „ale jak si doma zřejmě nezpívali – taky na to asi neměli klid a podmínky – tak odešli.“ Nejvíce dětí odešlo pochopitelně z nejmladšího sboru Písklata, kam chodí děti okolo 6 let. Ty ještě nemají na sbor takové vazby a prostřednictvím online hodin si je jen těžko vytvoří. Rodiče mladších dětí navíc nevidí v distanční výuce zpěvu moc velký smysl, což v jejich případě chápe i samotná sbormistryně.
Účast členů mladších sborů tedy nechala Stavělová na dobrovolnosti. Především s ohledem na jejich rodiče, kteří měli již dost starostí s online výukou základních škol. K nim vstřícně přistupovala stylem: „Pokud máte čas a chuť a možnosti, tak budu ráda, když uvidím děti na videu nebo zvukové nahrávce.“
„Nejpřísnější” pokud se dá toto slovo v souvislosti s Alicí Stavělovou vůbec použít, byla pochopitelně na koncertní sbor. Pokusy o zkoušky přes platformy typu Microsoft Teams či Zoom prý hned vzdala. Podle délky skladby zadávala každý týden, případně čtrnáct dní písničku, kterou jí měly doma děti nahrát a poslat. Tento systém funguje, až na občasné technické potíže, skvěle až do teď. „Velká většina sboru to pošle. Půlka sboru jede stoprocentně. Čtvrtina jede systémem jednou jo, jednou ne, a pak pošle tři nahrávky najednou, ale pošle.“ Všem dětem navíc dala k dispozici videa určená k rozezpívání, dále nahrané doprovody i jednotlivé party. „Skoro každý týden měl skoro každý sbor videa. Teď jsme na počtu tak 130 videí. Ta příprava byla fakt šílená.“ A nejen příprava. Spoustu času zabralo i opravování chyb. Každý člen sboru, který nahrávku poslal, dostal přes e-mail zpětnou vazbu, která ale nemůže nahradit přímé korektury v hodinách. Poté, co vláda umožnila v základních uměleckých školách hodiny jeden na jednoho, mohli sboristé začít chodit na čtvrthodinové konzultace, o které byl rázem obrovský zájem.
A jak snahu své sbormistryně ocenili samotní členové sboru? Sedmnáctiletá Kristýna chodí do druhého ročníku na střední škole, takže pro ni byla další nálož (tentokrát mimoškolních) úkolů alespoň zpočátku časově náročná. Navíc si chvíli musela zvykat i na to, že zpívá sólově. K plnění povinností spojených se sborem však přistoupila zodpovědně a nahrávání zadaných písniček nenechávala až na poslední chvíli. Uznala ale, že jelikož patří ve sboru mezi straší členy, většinu písniček se nemusela učit, protože je již uměla z předešlých let. „Hlavně tedy obdivuji ty malé děti, co přišly v září. Nejen že se musí naučit úplně nové písničky, znakovou řeč k Duze (jedná se o píseň, která je doprovázená znakovou řečí, pozn. aut.), ale spoustu dalších věcí, které třeba starší Slavíčkové jako já už znají.“ Nejvíce pak obdivuje paní Stavělovou. „Jak to může všechno stíhat, když každému opravuje písničku? Kolik věcí zařizuje – rozposílat to, znova opravit. Tomu patří můj velký obdiv.“
Ze zavření ZUŠ byla smutná i patnáctiletá Hanka. Stejně jako Kristýna už je ve sboru déle, takže už se skladby znovu učit nemusí. V osobním názoru na věc se ovšem podstatně liší. Na nahrávání doma stěží hledá vhodnou příležitost. Čtvrthodinové konzultace mezi čtyřma očima, na které by musela dojíždět kus cesty, jí přijdou zbytečné a také stresující. I přes zdánlivou kritiku Hanka snahu sbormistryně o udržení aspoň nějakého chodu chápe. „Co jiného dělat, že? Taky mě nenapadají jiné alternativy, které by sbor nahradily lépe. Zbývá jen čekat, doufat a zpívat si aspoň tak pro radost doma.“
Největší problém vidí Alice Stavělová v návratu k normálu. Mladí zpěváci teď sice perfektně znají party, horší bude sbor sezpívat tak, aby zněl dobře jako celek. Má také obavy z disciplíny, a to primárně u mladších dětí. Celkově ale cítí, že pro sbor udělala v době, která zpěvu příliš nepřála a dosud nepřeje, skoro maximum.
Jaký osud čeká v nejbližší budoucnosti scénu dětského sborového zpěvu dosud není úplně jasné. Mladí sboristé možná vystoupí z koronavirové krize s otřesenou technikou, sbormistrům bude pravděpodobně trvat déle, než nacvičí nový repertoár a doladí zvuk sboru. Sborový zpěv ale není jenom o bezedném repertoáru, dokonalé technice a průzračném zvuku – i když musím upřímně přiznat, že jsou tyto prvky všeobecně více než vítané. Pevně doufám a věřím, že se českým dětským sborům podaří překlenout ono nejisté „pokoronové“ období díky tomu, co v posledním roce tolik chybělo a co je tak důležité – díky radosti ze společného zpěvu.
Gabriela Michálková
