Ceny komodit v důsledku rostoucí inflace, války na Ukrajině i covidových opatření nezávratně rostou a nejvíce na situaci doplácí koncoví zákazníci. Obyčejní lidé, kteří musí vyjít ze svých platů a zásob, jsou tak vystaveni stavu, který nikdy v životě neznali, a tudíž se musí naučit nakupovat s rozumem. Omezit se je však pro některé problém.
Tlumené pípaní pokladen nás provází od vstupu do kladenského obchodu, kam jsem s Michaelou vyrazil. Je jí 56 a vlivem koronavirových opatření ztratila před dvěma roky práci. Od té doby se jí zaměstnání v oboru nepodařilo sehnat, a tak sedí doma a sleduje růst cen se zatajeným dechem. Jak sama říká, pořád ještě nemá problém vyjít s našetřenými penězi, ty však kvůli aktuální situaci utrácí rychleji, než by se jí zamlouvalo. „Velké nákupy teď nedělám, to ne,“ odpovídá na mou otázku a vzápětí dodává „ale to ne kvůli penězům, ale protože jsem si před Vánoci zlomila ruku“. Je sice plná humoru, ale je na ní vidět, jak před jednotlivými položkami váhá a přemýšlí nad jejich cenou, než je dá do košíku. „Určitě jsem se naučila koukat po cenách a podle nich se rozhodovat, kam půjdu nakupovat,“ vysvětluje a do košíku vkládá pomazánku za dvacet pět korun, „ale většinou stejně chodím do obchodů, kam jsem byla zvyklá chodit i předtím“. Zelenina, která na nás vykoukne zpoza regálů, jí přivede na další myšlenku. „Nově jsem začala chodit do stánku se zeleninou, který je sice dál než Kaufland, kam obvykle chodím, ale je to tam levnější. Ale když vidím, jak mají v obchodech třeba papriky za sto korun, tak si je radši nekoupím, i když na ně mám chuť“. I okolo jalapeños či lososa, které má ráda, prochází bez zastavení a pokračuje k pečivu. „Myslím si, že je kvůli mému zdraví dobře, že jsem v těchhle věcech ještě vybíravá,“ posuzuje, zatímco se natahuje po celozrnných bagetkách za 9 korun, které srovnává s rohlíkem za 2,50 ve vedlejším stojanu. Malý nákup, který je za minutu z pokladního pásu pryč, ji vyšel na více než 300 korun. Pohled na čím dál méně zboží za více peněz se stal smutnou realitou nejen pro ni.
Bývalá lektorka v sektoru hotelnictví se tak takřka ze dne na dne stala kvůli opatřením proti šíření koronaviru nezaměstnanou. Od té doby se marně snaží najít práci, zatímco ceny všeho rostou a ona chtě nechtě musí brát ze zásob, které si šetřila na důchod. Po nákupu si sedáme do restaurace, kam podle svých slov chodí nyní jen výjimečně, třebaže v minulosti do restaurací zavítala i jen když si chtěla v létě sednout někam ven. Neskrývavě se těší, až zase bude peníze mít a bude je moci utrácet jako v minulosti, ale s těžkou situací, kterou předtím neznala, se pere na jedničku. Za to prý vděčí své matce, která byla vždy spořivá, a tak díky této výchově sice nikdy na nic cíleně nešetřila, ale vždy kupovala jen to, na co v ten daný moment má. Také neměla v šatníku žádné drahé značky, přestože na ně v té době měla. Za klad však považuje, že si kvůli práci nemusí aplikovat make-up ani si kupovat nové oblečení. „Ani jsem si nenechala udělat nehty, ačkoli jsem na ně chtěla jít. Ke kadeřnici si ale alespoň jednou za šest týdnů zajdu, nemůžu se o sebe přestat starat úplně,“ říká a dodává „ta ztráta zaměstnání je hrozný zásah do sebevědomí“.
„Režim DPI byl hrůzostrašný“
O pár kilometrů na východ se setkávám s rodinou v odlišné situaci. Gabriela, 49letá obchodní referentka z Buštěhradu a její 21letá dcera Karolína mě vítají ve dveřích jejich rodinného domu. Ten na kolem procházejícího působí dojmem napůl nedokončené stavby. Pravdou však je, že omítka je to poslední, co na stavbě chybí. „Jo, táta sám staví tu garáž už od roku 2019. Snad jenom se střechou mu pomáhali dělníci, jinak to celý postavil svépomocí,“ odpovídá na mou první otázku Karolína. Gabriela vysvětluje: „Už když to začal stavět před třemi lety, tak byla cena stavby s prací asi na dvou milionech. Společně jsme se při pohledu na vypočítanou cenu zděsili a manžel se v tu chvíli rozhodl, že to zvládne postavit sám. Tak se vše naučil, zavolal stavbyvedoucím, co nám pomohl postavit samotný barák a dal se do toho“. Dnes už je „garáž“, jak celém objektu rodina říká, patrovou stavbou, která za zdmi schovává v přízemní části stání pro auta s malou pracovnou a v patře dva pokoje, které rodina normálně využívá. „Posledním výdajem byly garážová vrata, ty stály dost,“ povzdechne si Gabriela, „Nikdy jsme nebyli zvyklí žít z platu do platu, ale teď to ani jinak nejde. Museli jsme si dokonce půjčit od manželovi sestry na ojetinu, protože manželovo sedmnáctileté auto zdechlo“. Ze stavu financí je očividně mírně nervózní, nikdy si prý předtím peníze nepůjčili.
„No a do toho všeho ta Bohemia Energy,“ stěžuje si. Rodina byla, podobně jako dalších 900 tisíc odběrných míst, ke konci minulého roku hozena přes palubu náhlým koncem jednoho z největších českých dodavatelů energií a skončila v režimu DPI. Ten je stál dvakrát 6 tisíc korun na zálohách. Firma Innogy jim sice více jak polovinu vrátila, ale z asi 2 tisíc, které byla rodina zvyklá měsíčně platit, se najednou z ničeho nic stalo 12. Matka rodiny říká, že i když si u nového prodejce vyřídili smlouvu ihned, trvalo asi 2 a půl měsíce, než je v náporu nových zákazníků přijali, a cena za zálohy vzrostla o 1500 korun. „Ty solární panely byly ale dobrá koupě,“ doplnila a ukazuje směrem nahoru. Střecha domu je nimi obložena a rodina hodnotí, že opravdu pomáhají s účty. K zdražujícím energiím doplní: „Já se ráda uskromním na tom, co omezí Rusko. Ráda si na sebe vezmu tři deky, ale zdražuje se neadekvátně i těch sektorech, které s tím nemají nic společného“. Aby pro ně však nebylo špatných okolností dost, musí se nyní díky válce na Ukrajině bát o své zaměstnání v oblasti prodeje železa. Železná ruda, která byla dovážena z Donbasu, přestala do republiky proudit a její zaměstnavatel tak byl nucen přerušit prodej.
„Je to na úkor kvality,“ říká o potravinách, které si může dovolit „Doteď jsme kupovali méně a méně kvalitní potraviny a teď to bude ještě horší“. Čtyři kočky, které mi obíhají kolem nohou, jsou pro ně tři také značným výdajem. „Nevím, co by se muselo stát, abych jim nedopřála kočičí žrádlo, které vím, že jim chutná. Samozřejmě jim nekupuju nic drahého. To žrádlo, které je za rozumnou cenu, nakupuju jen ve slevách, ale často se stává, že nejlevnější cena žrádla určuje, kam vůbec pojedeme na nákup,“ vysvětluje a Karolína přitakává „Žerou hrozně a třeba balení 44 kapsiček, které, když je hodně zlevněné, stojí 300 korun, mají sežrané během týdne. Vždy za tu cenu bereme alespoň dvě.“
Jako příklad aktuálního šetření na zbytečných výdajích také uvádí odmítnutí manžela jet s rutinním krokem do autoservisu. Výměna oleje, která by podle ní stála normálně okolo 5 tisíc, se tak uskutečnila pár metrů od místa, kde sedíme. Jako hlavní viníky zdražování vidí obě ženy bývalou vládu a ministryni financí, se kterou se neberou servítky.
Nasedáme spolu do auta, které majitelce rovnou varovně oznamuje skoro prázdnou nádrž. Ručička se pohybuje nepříjemně blízko červené a Gabriele tak nezbývá než dojet natankovat. Natural 95, který její auto vyžaduje, byla vždy zvyklá nakupovat na čerpací stanici nejblíž jejímu domu. Vtipkuje, že jí byla cena benzínu vždy jedno, „protože vždy nakupovala za 500“. Situace jí však jedno být přestala, a proto spolu jedeme k čerpací stanici u které byla jen párkrát v životě. „Ráno mi Karolína našla, že to tady má být nejlevnější,“ tvrdí a zahýbá ke stojanu. Cena se tam záhadně drží na 43,90 za litr. To je oproti 47,90 na jiných místech v okolí dostatečně lákavá nabídka na to, aby si žena o pár kilometrů zajela. To, že by se kompletně vzdala jízdy automobilem, ale nepřipouští. Neví, jak by se dostala do práce, kam podle ní nejezdí žádný autobus.
„Nehodlám slevit ze standardů“
Mou poslední destinací je nevýrazný panelový dům na pražských Petřinách. V něm žije 76letá Irena, která musí vyžít jen ze svého a vdovského důchodu. „Je to méně než minimální mzda, dohromady něco přes 12 tisíc korun za měsíc,“ popisuje svou finanční situaci a dodává „Musím teď vlastně pořád brát z toho, co jsem si kdysi našetřila“. Přesto odmítá hledat v obchodech akční zboží a jak říká „strávit celý den jízdou tramvají, když si můžu doma vyluxovat.“ Obchody si tak nevybírá podle toho, kam by sama chtěla, ale podle toho, kam ji dcera o víkendu zaveze autem. Ujišťuje mě ale, že dcera na ceny kouká a také sama vybírá, kde to je nejlevnější. Finanční zátěž jí ale například znemožnila pořídit si vestavěnou skříň, na kterou několik let spořila.
Vyrážíme spolu do přilehlé trafiky a seznamuje mě se svým největším měsíčním výdajem – cigaretami. Ty kupuje za cenu 121 korun za krabičku a odmítá si kupovat levnější značku. Když se jí ptám, kolik za ně utratí měsíčně, odpovídá stroze „To je cena, ze které by vám bylo zle“. Po krátkém počítání dojdu k ceně 3000 korun za měsíc a ona bezhlasně pokyvuje hlavou. V některých ohledech se však uskromnila. Topí jen v jednom pokoji, svítí si malým světlem a jako vyučená švadlena si opravuje či upravuje starší oblečení sama. Ani nechodí k holiči, do restaurací, nebo za kulturou. Radši si prý za peníze koupí cigarety. Podobně jako Gabriela a Karolína vidí hlavní vinu na straně předchozí vlády. Ani ta aktuální jí však nesedí: „Určitě by se našli lepší politici, než jsou v dnešní době“. Moji návštěvu zakončuje po svém.
„A jdu kouřit, to je jediné, z čeho ještě mohu mít nějaký požitek.“
Filip Vokoun
