Zdravotnická zařízení v České republice opět bojují s nedostatkem lůžek a personálu. V napjaté situaci již skoro rok vypomáhají studentky a studenti zdravotnických oborů ze středních i vysokých škol. Jejich pozice není jednoduchá, protože musí balancovat práci v nemocnicích s náročným studiem. Podle jejich vlastních slov se jim to ovšem daří. „Ze začátku jsem pomáhal dost, v listopadu jsem byl v nemocnici přes sto hodin. Teď je málo lidí a je to vidět, ale v nemocnici ví, že mám školu, takže si neberu víc směn, než zvládám,“ říká Ondrej Hnatko, student druhého ročníku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Na tom se shodují všichni studenti, které redakce IKSŽ oslovila. „Je to má vlastní volba, kolik toho chci mít. Nikdo na mě netlačí,“ souhlasí například Ondřej Buba, který čtvrtým rokem studuje 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Zkušenosti respondentů se stálým zdravotnickým personálem jsou taktéž pozitivní.
Nemocniční personál je vděčný za pomoc, studenti uplatní zkušenosti v životě
„Všichni zaměstnanci nemocnice jsou velmi milí, velmi ochotní a velmi rádi mi tam všechno ukázali, protože jsem předtím nic podobného nedělal a potřeboval jsem toho spoustu vysvětlit,“ dodává Ondrej z Masarykovy univerzity. Ostatní by v celé nepříjemné situaci označili za pozitivní praxi, ke které by se v takovém rozsahu za běžných podmínek nedostali. „Je to podle mě zajímavá zkušenost, máme možnost dostat se do systému dřív než normálně. Je snazší získat práci v oboru, protože kam napíšeš, tam tě vezmou, jelikož tu pomoc potřebují,“ říká Kateřina Šafaříková, studentka čtvrtého ročníku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Zkušenosti z dobrovolničení podle svých slov využijí v lékařské praxi. „To, s čím teď pomáhám, jako doktor dělat nebudu, nicméně si myslím, že je dobré vědět, co střední zdravotnický personál dělá, abych pak nebyla typ doktora, který netuší, co to obnáší,“ sděluje mi Kateřina. „Navíc mě sestry i doktoři pouští k různým výkonům, takže se můžu koukat nebo je pod dohledem provádět.“ Jsou to však i praktické zkušenosti do života, které si z pracovišť dle svých slov odnesou – schopnosti organizace času i práce nebo jednání s lidmi. „Pracovala jsem pro linku 1212 a byl to zajímavý zážitek. Lidé, kteří volali, byli vystresovaní, naštvaní a vyděšení a bylo těžké, ale zároveň poučné naučit se s nimi pracovat,“ je zkušenost Evy Šafránkové. Ta momentálně studuje v šestém ročníku 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.
Pozitivum medici shledávají i v odlišnosti od mnohých praxí, na které jsou z průběhu studia zvyklí. „Některé praxe ve škole byly hodně o tom, abychom nepřekáželi, stáli v rohu. Když jsme něco neuměli udělat, šli to udělat doktoři, protože to tak bylo jednodušší, než nám to vysvětlit, ale teď je to pro personál nemocnic investice, protože jim pomáháme pravidelně a chtějí nás to naučit,“ shrnuje své zkušenosti Eva.
Podmínky se liší u jednotlivých fakult i vyučujících
Ztížené podmínky pro studium se svým studentům pokoušejí odlehčit některé fakulty. Ta první lékařská při Univerzitě Karlově například připravila systém, podle kterého se začala uznávat výuka, kterou studenti zameškali kvůli podzimní pracovní povinnosti. Podle studentů, kteří i po jejím konci dál dobrovolně vypomáhají v nemocnicích, je však možnost náhrady velice omezená. „Nevyužil jsem ho, jelikož je to celkem špatně nastavené. Hlavně vůbec nezohledňují lidi, kteří pracují pro odběrová centra. Tohle mě asi nejvíc štve,“ komentuje fakultní systém Ondřej.
Více než opatření fakulty tak studentům pomáhají jednotliví kantoři. „Řekla bych, že je teď ta škola volnější. I učitelé si uvědomují, že to není standardní situace a tak se k tomu i staví. Spousta z nich má takový přístup, že dobrovolničíme, tak když bude někdo z nás dvakrát chybět, nic se neděje,“ popisuje své zkušenosti Kateřina. Přístup vyučujících se však liší nejen člověk od člověka, ale také na jednotlivých katedrách a institutech. „Loni na jaře jsem měl učitele mimořádně benevolentní. Ale teď bych si nemohl dovolit nikde pomáhat, protože bych to se školou nestíhal. Nejen protože je můj obor mimořádně náročný, ale také v kombinaci s přístupem vyučujících,“ říká student zdravotnického oboru, který si nepřál být jmenován. Během loňského léta složil státnice na Masarykově univerzitě v Brně a na podzim nastoupil na magisterský obor na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Podle něj také může neochota kantorů na jeho katedře způsobit, že studenti nebudou schopni ani ochotni docházet do nemocnic vypomáhat. Přesto si zřejmě všichni studenti uvědomují, že fakulty výuku nemohou zanedbat. Pomůže jim však i ochota vyučujících nahrávat své on-line přednášky, aby si je mohli přehrát ze záznamu.
Když byla v říjnu vyhlášena pro studenty zdravotnických oborů pracovní povinnost, hovořilo se na fakultách o možnosti prodloužení studia v případě, že by povolání studentů trvalo delší dobu. Ačkoli bylo v prosinci zrušeno, nedá se s ohledem na zhoršující se situaci vyloučit, že proběhne znovu. Názory studentů na možnost prodloužení studia jsou rozpačité. „V případě, že by nám to zaručilo, že získáme víc praxe než teď, kdy ji skoro nemáme, byla bych pro. Ale vzhledem k tomu, že nikdo neví, kdy tahle situace skončí, protahovat si školu o semestr nebo celý rok by mi připadalo zbytečné,“ myslí si Kateřina. I podle ostatních záleží na okolnostech, například konkrétním studovaném oboru či ročníku. „Myslím, že by to mělo být na rozhodnutí každého a individuální, ne nařízené,“ říká student jednoho ze zdravotnických oborů.
Dobrovolníků neubývá, chtějí však lepší podmínky
Dobrovolníků podle zkušeností oslovených studentů neubývá. „Myslím si, že jsou teď medici vybíravější, že nejdou dělat něco, co jim nic nepřináší a kde se nic nenaučí. A rozhodně chtějí být zaplacení,“ říká Eva. Finanční ohodnocení, které za svou práci dostávají, připadá osloveným dostatečné, někteří jsou dokonce nadmíru spokojení. Přesto se najdou i výjimky, a to až extrémní. „Když teď hledali dobrovolníky do nemocnice v Karlovarském kraji za 88 korun na hodinu, tak se tomu všichni zasmáli a řekli ne. Po tom, co jsme se ohradili, že to není ani minimální mzda, zvýšili to asi na 91 korun a komentovali to tím, že si nemůžou dovolit zvednout to víc,“ dělí se o své zkušenosti studentka dál. Dodává, že v této situaci narazili medici na dilema při rozhodování, zda do nemocnice nastoupit a pomoci pacientům v pandemií výrazně zasaženém kraji, nebo svou neúčastí bojovat za zlepšení podmínek pracovníků ve zdravotnictví.
Pandemie zároveň způsobila, že stále více mediků uvažuje o práci mimo Českou republiku. „Víc spolužáků teď začalo oprašovat jazyky. Já jsem o odchodu do zahraničí na začátku studia neuvažovala, ale teď, jak vidím tu situaci, nejsem sama, která o tom přemýšlí,“ říká Kateřina. Její slova potvrzuje i Eva: „Pokud jestli, tak bych do zahraničí jela na rok dva získat zkušenosti, rozhodně to není moje priorita. U spolužáků se s tím ale setkávám.“
Oslovení dobrovolníci se shodnou na jednom – lidé by měli dodržovat hygienická opatření, kterými zamezí šíření viru. Nebojí se ovšem ani kritiky systému. „Myslím si, že je spousta organizačních problémů. Řešil bych to spíš zdola než zeshora, protože ty logistické problémy jsou shora těžko vidět,“ říká Ondrej. Mezi další zkušenost patří například demotivace, kterou mají za následek zmatky. Někteří studenti, kteří byli povoláni na základě pracovní povinnosti, si v nemocnicích připadali zbyteční a lepší uplatnění by pravděpodobně našli jinde. Neexistuje žádný systém, který by studenty rozděloval do zdravotnických zařízení; práci si hledají sami, kontakty předávají mezi sebou a ve větší míře se organizují pouze v rámci fakult. Může se tak stát, že je pracovní povinnost zastihne jako dobrovolníky a pošle do jiné nemocnice, zatímco těm, kteří nepracují, pracovní příkaz nedorazí vůbec.
Adrian Kovalik
