„K prvnímu kontaktu s alkoholem velmi často dochází v rodině,“ říká Miroslav Barták z Kliniky adiktologie 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Protialkoholní prevenci zaměřené na rodiny se přesto nevěnuje tolik prostoru. Příběhy Emila Kordy, který se třicet let potýkal se závislostí, a sester Veroniky a Nely Neubauerových, jež vyrůstaly s matkou alkoholičkou, na to chtějí upozornit.
Čtyřicet procent Čechů rizikově pije, střední úroveň problémů s alkoholem má alespoň čtvrtina. Uvádí to výzkum Kliniky adiktologie 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který se uskutečnil v roce 2021. „Není to hrůzostrašné číslo, ale individuálně má velký dopad,“ reaguje adiktolog Miroslav Barták na zjištění, že závislost na alkoholu byla odhalena u tří procent respondentů. „Obecně totiž platí, že Češi mají velmi pozitivní vztah k alkoholu a velice negativní vztah k lidem, kteří jsou na něm závislí,“ dodává. Závislost se projevuje psychickou a fyzickou touhou po alkoholu. Dochází při ní ke zvyšování tolerance vůči látce a postupné ztrátě kontroly nad jejím příjem. Nadměrná konzumace alkoholu vede k řadě zdravotních problémů a ročně v Česku zapříčiní asi šest a půl tisíce úmrtí.
Skoncovat se životem, nebo se jít léčit
Čtyřicátník Emil Korda právě navštívil místní rybářské závody, kde se potkal s několika známými. Do rodné vsi se občas vrací, přestože už pár let bydlí v Ústí nad Labem. „Když jsem uviděl tu krajinu, zamiloval jsem se na první pohled,“ popisuje své začátky na severu Čech, je totiž vášnivým rybářem, „tady chci být, tady zůstanu.“
Když přijde řeč na jeho dětství, zřetelně zvážní. Korda vyrůstal v rodině alkoholiků, kde se pilo „od pondělí do neděle.“ „Co si pamatuju, chodil jsem se starším bráchou pro pivo,“ říká. „Táta nás mlátil a vyhazoval z bytu, takže jsme si alkoholem krátili noc. Už v jedenácti jsem pil jako dospělý.“ Po smrti rodičů a hádkou se sestrou přišel o byt a stal se z něj bezdomovec. „Chtěl jsem se uchlastat. A musím říct, že to nejde, strašně to bolí,“ vzpomíná Korda. K několika dřívějším zdravotním potížím se přidala alkoholická epilepsie. Když záchvaty nabraly na intenzitě, rozhodl se vyhledat pomoc.
Pro léčbu se každý musí rozhodnout z vlastní vůle. Zásadní je tedy osobní motivace, kterou ovšem podle adiktologa Bartáka většina závislých na alkoholu nemá. „Znám hodně lidí, kteří jsou sice nespokojení, ale léčit se nikdy nebudou,“ doplňuje Barták, „je to jejich volba a my ji musíme respektovat.“ Pokud chce někdo proces podstoupit, jeho prvním krokem je detox a po něm následuje pobytová léčba. Adiktologickou ambulanci lze přitom zkontaktovat osobně nebo prostřednictvím praktického lékaře. V méně závažných případech stačí psychoterapie nebo ambulantní péče, při níž klient dochází do vybraného zařízení na konzultace.
Emila Kordu motivovala především fyzická bolest. „Nedalo se to unést,“ říká o době před zahájením prvního pobytu v léčebně, „mohl jsem buď skoncovat se životem, nebo se jít léčit. Samozřejmě jsem si vybral tu variantu žít.“ Na začátku vážil čtyřicet dva kilogramů, musel se spoléhat na vozík a pomoc od tamních sestřiček. Na lůžkovém oddělení strávil šest týdnů, než se ho podařilo stabilizovat, a teprve potom nastoupil do režimu. Při první příležitosti podepsal revers a jeho život se vrátil do starých kolejí. Do léčby se v následujících pár letech vrátil ještě třikrát. „Pokaždé je to složitější,“ přiznává Korda. „Ta léčba bolí a řekl bych, že je to tak dobře. Vzpomínáte, přemýšlíte a nějak se učíte zase fungovat naplno.“ Připomíná, že i bez rodiny měl vždy velkou podporu od svého okolí: „Když nemáte závazky, je to jednodušší, nestýská se vám.“
Podruhé léčbu nedokončil, protože musel nastoupit do vězení. Po propuštění se ovšem vrátil a proces řádně dokončil. Naposledy se léčil v prosinci roku 2020: „Byl jsem den před Vánoci u kamaráda a jeho synek mi přinesl dárek. Povídal: ‚Strejdo, tohle máš od nás, aby ti nebylo smutno.‘ Složilo mě to do kolen, rozbrečel jsem se a hned jsem sáhl po chlastu.“ Tentokrát bydlel s přítelkyní, a měl tak motivaci navíc. „Když to neděláš jen sám pro sebe, léčba je o něčem jiném,“ říká Korda.
Závislost se na něm podepsala hlavně alkoholovou epilepsií, neuropatií a problémy s tlakem. Proto má předepsaný Antabus, lék používaný v léčbě závislosti na alkoholu. „Kdybych ho nebral, tak to nezvládnu,“ doplňuje Korda a pohledem sjede na lehce se třesoucí ruku, v níž drží sklenici s vodou. S abstinencí prý stále bojuje, ale úspěšně.
Rodina naruby
Škodlivé užívání alkoholu se podepisuje i na mezilidských vztazích, zejména na rodině, partnerech a dětech konzumentů alkoholu. V rodinách alkoholiků navíc častěji dochází k rozpadu manželství rodičů, problémům s výchovou dětí a dalším konfliktům. Adiktolog Miroslav Barták upozorňuje, že v rámci protialkoholní politiky bychom se měli více věnovat prevenci zaměřené na rodiny: „Jde nejen o děti ve školách, ale i jejich rodiče, protože k prvnímu kontaktu s alkoholem velmi často dochází právě v rodině.“
Téma alkoholu v rodinách chce detabuizovat instagramový projekt Rodič naruby. „Pivo je tekutý chleba a hlad je převlečená žízeň. Pět piv ti přece nic neudělá,“ komentuje normalizaci pití alkoholu v Česku jedna ze zakladatelek projektu Veronika Neubauerová. S o sedm let mladší sestrou Nelou sdílí, jaké problémy alkoholismus rodičů provází a jak se s nimi vyrovnat. Právě pracují na webových stránkách a v budoucnu by se chtěly stát zprostředkovatelem pomoci pro lidi s podobnou zkušeností. „Mým snem je napsat knihu rozhovorů s dětmi alkoholiků,“ doplňuje Veronika.
Matčiných problémů s alkoholem si jako první začala všímat starší Veronika. Vážnost situace si uvědomila až ve čtrnácti letech, když se rodiče odloučili a matčin stav se rapidně zhoršil. „Došlo to do bodu, kdy se nedokázala postarat o ségru a musela jsem to za ni převzít já,“ vypráví Veronika, „máma byla třeba dva týdny v pohodě a pak byla týden mimo. To jsme moc nespaly, byly jsme unavené. Zároveň jsme měly každý den strach, do čeho se vrátíme, jestli je v pořádku.“ Sestry nechtěly doma trávit moc času a utíkaly za kamarády, k tátovi nebo k babičce. Mladší Nela vzpomíná: „Musela jsem mámě několikrát zachránit život. Rok předtím, než zemřela, jsem jí volala záchranka třikrát nebo čtyřikrát.“ Před smrtí začala mít epileptické záchvaty. „Ty se objevují ve chvíli, kdy už tělo nemůže a snaží se ti to dát najevo,“ vysvětluje Veronika.
Lidé si podle sester neuvědomují, nakolik mohou problémy s alkoholem poškozovat okolí daného člověka. „Pro mě to byla určitá realita,“ vysvětluje Nela, „nedokázala jsem si představit, že by to bylo jinak.“ Po matčině smrti začaly obě chodit na terapie, čemuž se na svém profilu taky věnují. Veronika shrnuje, že se teď obě mají dobře, ale v případě osobní krize by se jim mohly problémy vrátit: „Proto propagujeme terapie a well-being – můžou tě posílit a na ty krize tě nějakým způsobem připravit.“
Budoucnost beze strachu
„Mít podporu rodiny a sociálního okolí při zvládání léčby je skvělé, ale rozhodně to není příběh všech klientek a klientů,“ tvrdí o vztazích v rodinách alkoholiků adiktolog Barták. Zároveň ovšem připouští, že je někdy lepší kontakt ukončit.
Přestože se Emil Korda se svými sourozenci odcizil, rodina v jeho životě opět hraje velkou roli. „Splácím dluhy, nedávno jsem měl svatbu, čekáme miminko,“ vyjmenovává, „dělám si rybářský lístek, zkrátka si pomalu plním všechny sny, ve které už jsem přestával věřit.“ Navíc zůstává ve spojení s několika dalšími abstinujícími alkoholiky, s jedním známým se třeba chystá na hudební festival. Jak totiž Korda připomíná, na takových akcích bývá alkohol všudypřítomný a pro abstinenty nemusí být jednoduché se s tím vyrovnat.
Řeč se na závěr stočí k miminku, které se má za dva měsíce narodit. Korda přiznává, že přes lehké počáteční obavy strach o budoucnost nemá. „Budu dělat všechno pro to, aby se dítěti nestalo to, co mě,“ uzavírá, když pokládá prázdnou sklenici na stůl.
Anna Černá
