Dělí je od sebe něco kolem 20 let. Přesto mají oba hodně společného – jsou učiteli a učí tělesnou výchovu. Patří k nejoblíbenějším kantorům v jejich vzdělávacím zařízení a oba svou práci mají pořád rádi. I přes to, že situace je taková, jaká je. Mladý Ondřej Hamada teprve ve své kariéře začíná, zatímco Leoš Bím už toho má spoustu za sebou a má zkušeností na rozdávání.
Jak učí online tělocvik mladý učitel, a jak ostřílený mazák? Hamada působí na základní škole a tak má bližší pohled na děti do 15 let, zatímco Bím učí na gymnáziu pro studenty od 15 let. Dozvíme se tedy rozdíly v přístupu k online výuce, jak z pohledu kantorů, tak i z pohledu toho, že oba učí děti jiných věkových kategorií. Dotkli jsme se i problematiky obezity u dětí nebo jestli učitele výuka pořád baví.
Jak probíhá výuka tělesné výchovy v těchto nelehkých dobách?
Leoš Bím: Není to jednoduché. Na naší škole jsme se dohodli, že online budeme poskytovat pouze konzultace a jsme studentům k dispozici pro jejich otázky.
Ondřej Hamada: Hodina probíhá skrze platformu Google Classroom, kam žákům zadávám úkoly a oni je tam postupně odevzdávají. Živě, alespoň online živě, se tudíž s žáky nepotkávám.
Proč jste se takto rozhodli? Co vás k tomu vedlo?
LB: Mluví ze mě zkušenosti. Učím už starší studenty a záleží to jen a jen na nich. Když se budou chtít hýbat, tak se hýbat budou. Když ne, tak to prostě dělat nebudou. Uvedu případ. Kdybych řekl, že mají udělat sto přeskoků přes švihadlo, tak mi polovina dětí napíše, že švihadlo nemají. Další mi napíšou, že mají malý byt a nemohou tam skákat. Další nemohou skákat kvůli sousedům. A pět lidí to udělá bez keců. Když řeknu, že mají uběhnout nějakou trasu, tak to vidím doma – tati, půjč mi telefon, ty chodíš běhat – scan obrazovky a úkol hotov. A nechci to zase hnát do extrémů jako třeba neteř v Praze, která dostala pětku z pravidel fotbalu. Přeci jen tělocvik je o hýbání se, a ne o tom, jestli víte, že fotbalový míč má v obvodu 70 centimetrů.
OB: Dle mého názoru záleží na věku dětí. Mladší děti, které učím, tak potřebují nějaké to nakopnutí. V mém případě tedy úkol, který mají splnit. Starší, jak říká Leoš, si vždycky můžou najít nějakou tu výmluvu, když se jim to prostě nechce dělat. To se u těch mých dětí stává málokdy.
Takže jste výuku nijak neinovovali během pandemie.
LB: Já ne. Náš profesorský tým si stojí na svém názoru.
OH: Vyzkoušel jsem i platformu Google Meet, která je založená na bázi živého vysílání. Ale to nefungovalo tak dobře, jako Classroom. Většina dětí neměla ve svém pokoji dostačující prostor. A když jsem jim třeba zadal, že mají uběhnout tolik a tolik, tak je platforma Classroom vhodnější.
Ondro, vy jste studenty teda občas viděl. Jsou na nich pozorovatelné nějaké změny?
OH: Pokud myslíte, jestli nějaké děti ztloustli, pak ano. Ale netýká se to jen mých studentů. Je to obecný trend a problém celé společnosti. Já už tento trend pozoruji dlouhodobě. Ale domnívám se, že to nesouvisí přímo s tím, že se nyní neučí tělesná výchova. Je to o tom, že úplně vymizely ty sporty provozované na sídlišti.
Rozveďte tuto myšlenku.
OH: Když jsem byl malej, tak jsem jen přišel domů, zahodil jsem tašku ze školy do kouta, a šel jsem s kamarády ven. Hráli jsme cokoliv. Ať už na babu, nebo fotbal, hokej, a tak podobně. Hýbali jsme se a měli radost z pohybu. Dnes na hřištích na sídlišti nevidím pomalu ani živáčka. Čím to? Děti si raději zapnou doma počítač a hrají hry tam.
LB: Jo je to tak. Naprosto souhlasím s Ondrou. Toto pozoruji od té doby, kdy byl boom smartphonů. Ne telefonů, nýbrž smartphonů. Je to přímo spojené i se sociálními sítěmi. Když ještě byly staré mobily, tak se na nich dalo fakt jen telefonovat a psát SMSky. To tolik času nezabralo. Ale dnes? Dnes už je zcela běžné, že děti tráví na mobilu něco okolo sedmi hodin denně. A to i před koronakrizí. Důsledkem toho tedy je, že děti nejsou tolik venku. Mají kontakty na sociálních sítích a to jim asi stačí.
A vidíte nějaké východisko této problematiky?
LB: Já ne. Nevím, co s tím. Já stále paličatě doufám, že to děti trkne samo, že to takhle nejde. Samozřejmě strašně moc záleží i na rodičích a jejich stylu výchovy.
OH: Jo, záleží i na nás dospělých. Nesmíme dětem tolerovat tolik času na mobilu a počítači. Online svět musíme svým dětem trochu omezit.
Pojďme zpátky k online výuce vašeho předmětu. Zabere vám online výuka tělesné výchovy více času?
LB: Ne.
OH: Také ne. Ale je to pouze tím, že učím tělocvik. Kdybych učil cokoliv jiného, tak si jsem jistý, že online výuka zabere více času.
A baví vás tedy ještě vaše práce? Myslím si, že asi vyhlížíte studenty a přejete si aby, každým dnem už byli ve škole.
LB: Práce mě samozřejmě baví, bohužel ji nemohu vykonávat… Mám obavu, že i když půjdou žáci do školy, tak tělesná výchova bude zakázána. Přitom by žáci potřebovali opak. Ale samozřejmě – osobní kontakt a výuku nic nenahradí.
OH: Tohle není to, proč jsem šel učit. Jsem mladý člověk a mám rád osobní kontakt a denní potkávání se. Takže já vyhlížím studenty každým dnem a přeji si, aby jim opět bylo umožněno sportovat a mít ze sportu radost.
No a co vy osobně? Jak vlastně teď vypadá váš den? Dříve jste byl se studenty v každodenním kontaktu, občas doplnil jejich počet tak, aby obě hrála ve stejném počtu. Musíte se teď nějak víc udržovat v kondici, když vám i tato činnost bohužel vypadla z rámce každého dne?
LB: Tato doba je obzvlášť těžká pro lidi, kteří byli zvyklí sportovat, hýbat se. Ono stačilo i samotné chození po škole, do tělocvičny, na hřiště a člověk těch kroků udělal dost. Nyní je de facto omezen na individuální sporty. Neříkám, že mě nebaví, ale raději mám kolektivní. Skoro jako každý jsem v karanténě začal přibírat. Takže od 27.prosince jsem si dal osobní cíl – do konce března deset kilo dolů. Určitě jsem přivítal sněhovou nadílku. Jakmile to šlo, chodil jsem na běžky. V areálu Vesec u Liberce, kde se konalo mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 2009, jsem polykal kilometry na běžkách skoro každý den. Co mě velmi znepokojovalo, bylo to, že jsem tam potkal pouze minimum lidí kolem 18 let. Nevím, asi nevidí žádnou motivaci, proč si trochu máknout. Nicméně zmiňovaná kila ještě dole nemám, a tak teď už zase běhám po svých.
OH: Já mám vybudovanou teorii vzorů. Děti musí vidět vzory. Já se snažím být jedním z nich. Podle mě i Leoš se snaží, když si dal tento cíl. Vemte si, jak by působilo, kdyby se studenti vrátili do školy a profesor tělocviku by přibral dvacet kilo? Asi moc dobře ne. Takže ano. Já se ve fyzické kondici udržuju. Snažím se čas využívat aktivně, protože jak se říká, ve zdravém těle je zdravý duch. Každý den vykonávám nějakou fyzickou aktivitu.
Máte ještě něco na srdci, co byste chtěli čtenářům vzkázat?
LB: Myslím si, že jak tohle všechno dopadne, je hlavně na osobní zodpovědnosti studentů. Jak se k online výuce postaví, je čistě, jen a jen na nich. Jak už říkal Ondra, někdo potřebuje popostrčit. Hlavně mladší děti. U starších můžete strkat jak chcete, ale je to na jejich osobní cti, jak se k tomu postaví oni.
OH: Jojo. Já přeberu myšlenku od Leoše. Záleží na věku studentů. Každý si žádá něco jiného. Jako učitelé tělesné výchovy máme společný cíl. Musíme děti udržet u sportu. Měli bychom u nich zase probudit tu chuť sportovat, protože jinak se to celé rozpadne. Bude zanikat čím dál více sportovních klubů a může nastat sportovní krize. Platí, že když klub nemá vybudovaný pevný základ v podobě mládeže, pak dřív nebo později stejně zanikne. Sport se nedá dělat bez starých, ale nedá se dělat ani bez mladých. Zkrátka sport se nedá dělat bez lidí.
Michal Hájek
