Tornádo na Moravě či zemětřesení v Turecku a Sýrii. Události, které dokázaly spojit v mnoha ohledech názorově rozdělené Čechy. Mediální pokrytí zajistilo nevídanou vlnu pomoci hned při několika velkých krizích. Stejně důležitá je ovšem i podpora jednotlivců ve složitých situacích, byť její získání je často komplikovanější.
Z domova Alena utekla v sedmnácti letech za přítelem. Měli spolu tři děti, on však propadl hazardu a museli se několikrát stěhovat. Během toho se jim narodilo další dítě. „Jednou jsme měli pronajatý baráček, ale přítel nezaplatil nájem, takže nás vyhodili na ulici a museli jsme spát v autě,“ vzpomíná. Následně tři roky bydlela v pražské ubytovně a když od ní přítel utekl, hrozilo jí vystěhování. V tu chvíli se Aleny ujala Arcidiecézní charita Praha a umístila ji do azylového domu.
Výše je pouze jeden z mnoha případů, kdy člověk v nouzi dokázal s pomocí ostatních svou těžkou situaci zvládnout. Charita provozuje sociálních služby a organizuje sbírky, do nichž se zapojují štědří občané. Lidé totiž mají tendenci vzájemně se podporovat. „Určitě to způsobuje křesťanská tradice, přestože o sobě někdo říká, že není věřící, tak ta podstata v nás je. Můžete se zeptat kohokoliv a řekne vám, že pomáhat je potřeba,“ vysvětluje Jarmila Lomozová, mluvčí Arcidiecézní charity Praha.
Ne každý chce přispět finančně, pro takové příležitosti existují i materiální sbírky, například potravinová banka. „Do té se zapojí i ti méně důvěřiví, kteří vidí, že potraviny nejde zneužít,“ dodává. Podzimní celorepubliková Sbírka vynesla 520 tun potravin.
Osvěta nepopulárních témat je důležitá
Osob v tíživé situaci je nespočet. Některé oblasti jsou nicméně oblíbenější: „Výzkum v zahraničí ukázal, že se hodně přispívá na zdravotnictví, já z vlastní zkušenosti můžu dodat, že velmi populární téma jsou děti,“ říká Lomozová. Sbírky na azylové domy pro matky samoživitelky tak slaví úspěch. Naproti tomu s programy například pro bezdomovce je to komplikovanější „Lidé jsou náchylní na to, když si někdo za svou situaci může sám a zrovna u těch bez domova se vlastní vina nabízí. Takový člověk má však za sebou často třeba těžké dětství a prostě není schopný se normálně začlenit do společnosti,“ doplňuje.
V takových případech je klíčová adresnost sbírky, tedy aby si dárci dokázali představit, na co se vybrané prostředky využijí. Nejčastěji se jedná různé druhy terapií. Zatímco u vozíčkáře je postižení patrné na první pohled, takzvaný sociální handicap je zakořeněný uvnitř. „Je potřeba na konkrétních situacích a příbězích ukázat smysluplnost sociální práce, ačkoliv to samozřejmě nevyjde pokaždé,“ upozorňuje. Neúspěšná snaha někoho opětovně zapojit do běžného fungování je občas nevyhnutelná.
Náročnější to je i s misemi v cizině, pro většinu je mnohem bližší podpořit někoho ze své domoviny. Výjimku tvoří program Adopce na dálku, ta je totiž velmi konkrétní – když vidí chudobu člověka, který nemá ani peníze na školu pro své dítě a v tu chvíli neřeší, že je tisíce kilometrů daleko. Lze ho poté využít k sehnání příspěvků i do jiných oblastí: „Během povodní v Indii jsme v článku vytipovali konkrétní zasažené oblasti, kde měli někteří své adoptované rodiny a do týdne se nám sešlo půl milion korun,“ přibližuje.
„Zapomínáte na nás“
Mnohdy se nicméně podobné instituce setkávají s kritikou, typicky u zahraničních akcí. „A co naši lidi?“, ptají se někteří. Na to Lomozová reaguje jednoduše: „Naše aktivity v cizině jsou plně financovány ze soukromých darů a každý má právo své peníze posílat kamkoliv.“ Tento problém se znásobil během války na Ukrajině, kdy bylo klíčové především ukázat, že dosavadní příspěvky u nás nebudou nijak omezeny.
Problému neprospívá ani současná situace, jež je pro všechny ekonomicky náročná a podobné hlasy se ozývají častěji. V souvislosti s krizí také ubývá dárců, začínají být s financemi opatrnější. „Je to zároveň takový apel, protože v této situaci se mnohem více obyvatel dostává do neřešitelných situací,“ uzavírá Lomozová.
Štěpán Ťalský
