Za sametové revoluce cinkal klíči, teď sleduje dezinformátory. Žádné jiné názory nepřipouští a svůj pohled na svět vnucuje všem okolo. I nevinný rozhovor o počasí tak během chvíle může rozdmýchat nepříjemné napětí. „Stydím se o tátových postojích s někým mluvit. Nechápu, jak se mohl tak moc změnit. Je to psycho,“ svěřuje se Martina. Rodin, které se hádají kvůli rozdílnému přesvědčení, v poslední době přibývá.
Všechno podle Martiny (na žádost respondentky bylo jméno změněno) spustila uprchlická krize v roce 2015. „Začal řečmi o ‚čmoudech‘. Napůl si dělal legraci. Postupně se ale dostal do spirály konspirací a dneska ani nevěří, že Američané přistáli na Měsíci. Za chvíli mi bude tvrdit, že je Země placatá,“ říká.
Její otec přitom vystudoval vysokou školu. „Změna asi souvisí s frustrací ze společnosti, kterou prožívá, a stresem z práce. A válka na Ukrajině taky moc nepomáhá.“ Často tak ona i její matka slýchávají obavy, že se boje přesunou do Česka nebo že Evropa zanikne. „Je to vyčerpávající,“ stěžuje si Martina.
I proto se místo konfrontace uchylují k ignorování. „Mamka se zavře do horního patra domu a odmítá se s ním o čemkoliv bavit. Občas se sbalí a jede za mnou do Prahy,“ popisuje.
Podobné situace zná i jednadvacetiletá Eliška. Přestože pochybuje, že by její otec někdy propadl názorové radikalizaci, v poslední době si všímá jemné změny. „Nedávno se na YouTube díval na překlad Putinova projevu. ‚Proč na to koukáš, tati?‘ ptala jsem se. ‚Je to zajímavý,‘ odpověděl mi. Zda je ale proslov přeložený správně, si ověřit nemůže, protože neumí plynně rusky,“ vypráví.
Na sledování videí si podle ní vybudoval závislost. „Problém je, že digitálnímu světu příliš nerozumí. Obsah ‚konzumuje‘, ale nepřemýšlí o něm.“
K rozporům ovšem dochází i v Eliščině širší rodině. „Jeden strejda se orientuje na východ, druhý je prozápadní. O politice se proto nebavíme.“
Shodneme se, že se neshodneme
Vyhýbání se určitým tématům je podle politologa Jana Charváta způsob, jak lidé rozdílné názory v rodinách řeší nejčastěji. „V první fázi skončila řada konfliktů rozbitím vazeb. Lidé zjistili, že je snazší se o tom nebavit. Jde o stav ozbrojeného příměří. Všichni ví, že určité téma nesmí vytáhnout, aby udrželi rodinu pohromadě,“ vysvětluje.
K těmto situacím podle něj dochází ve vícero případech než před lety: „Dříve to tak výrazné nebylo. Je ale možné, že jsme si toho buď nevšímali, nebo o tom lidé nemluvili.“ Jedná se totiž o natolik intimní informace, že o nich neexistuje žádný výzkum.
Přesto si myslí, že začátek problému leží v globálním ekonomickém poklesu z roku 2008. Následovala řecká krize, migrační krize, anexe Krymu, brexit, zvolení Donalda Trumpa a další. „V posledních 15 letech dochází opakovaně k situacím, které rozbijí určitou část společnosti. Ta pak přestává důvěřovat systému a může se radikalizovat nebo polarizovat,“ popisuje Charvát. Nejvíce podle něj ale společnost zasáhla koronavirová pandemie.
„Spousta lidí najednou zjistila, že se hádá ve vlastní rodině, jestli očkování ano nebo ne. Poprvé jste konfrontováni s tím, že někdo blízký může mít jiný pohled na svět. Nevíte, co s tím máte dělat a jak se k tomu postavit.“
Podobné pocity nyní zažívají i Eliška s Martinou. „Snažím se o tom s tátou bavit, ale bez výsledku. Nechce nic slyšet,“ říká Eliška. Stejnou zkušenost má i Martina: „Žádný jiný názor nepřipouští. Jen stále dokola opakuje to samé.“
Nejde ale o nijak ojedinělou situaci. „Lidé, kteří z našeho pohledu propadnou extrémnímu názoru, jsou velmi neochotní ho nějak přehodnocovat,“ vysvětluje sociální psycholog Marek Vranka. „Na prvním místě by vždy mělo být zachování vztahu. Proto je lepší postupovat spíše opatrněji.“
Vranka radí o tématech diskutovat trpělivě a brát ohled na důstojnost a identitu našeho blízkého. „Lepší je klást otázky a nechat druhého, aby nám na ně odpovídal a svou pozici tak vysvětloval. Musíme ale počítat s tím, že se na konci možná jen shodneme, že se neshodneme.“
Lenka Kuřilová
