Představte si být příslušníkem menšiny. Asi si říkáte, že již jen to by vám mohlo hypoteticky v některých případech a situacích přinést problémy. Protože to už tak běžně a přirozeně v lidské společnosti bývá. A teď si představte, že patříte mezi minoritu v Číně. V zemi, kde se vyznává jakási představa tradiční rodiny (jejíž součástí byla dříve tzv. Politika jednoho dítěte – jak paradoxní), jste sirotkem. V zemi, kde se výrazně, dokonce až totalitně prosazuje tzv. Čínské lidové náboženství, jste katolíkem. V zemi, ve které jsou hlavními hodnotami peníze, tvrdá práce a kariérismus a ohledy na ostatní se neberou, eufemisticky řečeno, převážně příliš vážně, jste fyzicky či mentálně postižení, případně obojí dohromady. Vlastně skoro ve všem odporujete tomu, co do svých obyvatel nemilosrdně tlačí státní ideologie. Už jen takto to zní nebývale hrůzostrašně, že? Bohužel to však není žádný zvrácený výplod mé fantazie. Takoví lidé skutečně existují. A můžete se o tom přesvědčit v dokumentárním filmu Nebe od českého novináře Tomáše Etzlera. Snímek má za sebou 2 roky od svého uvedení. (Jen tak mimochodem – premiéru měl mít už o rok dříve, ale kvůli jedné čínské nemoci jménem Covid musela být odložena. Ano, je v tom jistá lehce úsměvná ironie osudu.) Za tu dobu získal mnoho ocenění a dočkal se nemalého počtu veřejných projekcí. Ta zatím poslední proběhla 20. dubna v Rock Café. Tehdy s ní byla spojena i následná diskuze s autorem snímku a prodejní výstava děl hlavních aktérů Nebe. Přišly desítky diváků. To je obzvláště po takové době od prvního uvedení filmu celkem velký počet lidí. Lidí, kterým to, co se děje v Číně, zřejmě není lhostejné. Na rozdíl od mnohých Číňanů.
Nedává smysl zde dopodrobna rozebírat a recenzovat obsah a formu filmu, na který se kdykoliv můžete sami podívat doma a jenž již není úplně aktuální svým datem vydání. Tématem ovšem aktuální rozhodně stále je. Jeho protagonisté jsou (naštěstí) pořád živi a ve věcech ve filmu zobrazených aktivní. Hlavní antagonista v podobě čínského režimu je (naneštěstí) také stále živ a ve věcech ve filmu zobrazených aktivní. Navíc, pozadí toho, co se děje ve stínu čínské společnosti, nelze plně upozadit a je přece jen třeba do nějaké míry nastínit.
Děj se točil především okolo (a také v něm) katolického sirotčince sestry Wang ve vesničce na severovýchodě Číny. V čínských sirotčincích však běžně nepotkáte relativně zdravé, opuštěné chlapce. Často ani postižené chlapce. Výjimku tvoří snad jen některé buddhistické chrámy, kde se o takové starají místní mniši, jak bylo po projekci Etzlerem sděleno. Nejčastěji se jedná o postižené dívky. Důvod to má v mnoha slova smyslech prostý. Hlavně na čínském venkově mezi dětmi mají téměř vždy
přednost chlapci, přednostně ti zdraví, jelikož u nich panuje přesvědčení, že jedině oni se následně dokážou postarat o svou rodinu. Mohou totiž obdělávat půdu a dělat jiné tzv. mužské práce. Otázkou je, jak moc je toto přesvědčení založeno na pravdě.
Dívky s handicapem jsou dle této poněkud zvrácené logiky na posledním místě žebříčku. Většina z nich se ocitá ve státních sirotčincích, ve kterých panují podle nevelkého množství veřejně dostupných materiálů velmi nepříjemné podmínky. Ty, co mají větší štěstí, se pak ocitnou třeba právě v jednom z katolických sirotčinců, v nichž je o ně povětšinou pečováno s větší láskou. Tyto sirotčince jsou čínskou vládou tolerovány víceméně jen proto, že se do nich dají odstrčit tito „nežádoucí členové společnosti“.
Dívky vychovávané sestrou Wang si říkají s odkazem na katolickou víru rodina Nebe (odtud název filmu). Jejími členkami jsou i Tchien (čínsky Nebe) Er-Pao a Tchien Ta-pao. Er-Pao má částečně ochrnuté ruce. Přesto touží studovat malířství v zahraničí. Nejen její fyzický, ale i, řekněme, společenský handicap jsou však jejími překážkami. Ona se ale nevzdá a naučí se malovat pusou a nohama. Ta-pao je kvadruplegik. Je na tom tedy ještě hůře, jelikož má ochrnuté všechny končetiny. Přesto se naučí vyšívat. Doslova přes potoky krve, ale narozdíl od některých praktik čínského státu v pozitivním slova smyslu. Jelikož ji jehla zprvu bodala do pusy, než se ji naučila obratně ovládat. Díla těchto dívek budou v Rock Café vystavena až do 10. května. Ale o tom více v dalších odstavcích. Když se diváci na místě dívali na záběry z jejich života, nabyl jsem i přes složité podmínky k vnímání jejich pocitů dojmu, že mnozí z nich byli těmito senzitivními scénami dojmuti. Vlastně to spíš nebyl jen dojem. Také totiž sledovali záběry bezohledných řidičů a kolemjdoucích, kteří absolutně nejevili zájem o mrtvé chodce okolo nich. A i v tamním příšeří šlo poznat, že tyto temné, až příšerné výjevy v nich probouzejí záchvěvy neklidu. Bylo tedy vidět, že to, co se děje na plátně, jim není lhostejné. Na rozdíl od mnohých Číňanů. (A také jim nebylo lhostejné, když uprostřed promítání najednou zhasla obrazovka a přehrával se jen zvuk. Zřejmě se jednalo pokus čínské vlády o nabourání akce protirežimních živlů i v cizině (to je samozřejmě vtip).)
Po skončení filmu měl Tomáš Etzler řeč o složitých okolnostech jeho vzniku a také o tom, co se dělo po něm. Klíčová prý byla odvaha všech, již se na snímku podíleli. Krédo nemusí býti věcí pouze náboženskou a nelze ho díky jejich nezdolné víře přisoudit pouze obyvatelům sirotčince. Své krédo podle Etzlera projevili i odvážní čínští kameramani a filmaři, kteří Etzlerovi a jeho týmu i přesto, jak nebezpečné to mohlo být, pomáhali v prosté víře, že dělají dobrou věc. A zřejmě i díky (a zároveň navzdory) všem těmto krédům mnoho protagonistů přes všemožné peripetie, které zahrnovaly i zákroky čínské vlády, se má dle nejnovějších zpráv poměrně dobře, někteří i mohou dělat to, co předtím, včetně sestry Wang. Pár z nich dokonce šťastně žije ve svazku manželském se zdravými dětmi. I tak ale bohužel 15 sirotků nakonec bylo přeloženo do státního sirotčince. Nikdy holt nemůže být vše růžové. A už vůbec ne v Číně.
Vše předtím vyřčené a vyjevené zanechalo v přítomných jistě mnoho otázek nevyřčených. Naštěstí ovšem i mnoho vyřčených. A je celkem jedno, do jaké míry ty otázky (a následné odpovědi) byly subjektivně chytré, nějakým světonázorem zabarvené, atd. Důležité je, že byly. Už jen tím se dokázalo, že přítomným to, co viděli a slyšeli, není lhostejné. Na rozdíl od mnohých Číňanů. A všichni se mohli navíc dozvědět třeba i o tom, jak je složité pro Severokorejce dostat se do Jižní Koreje přes Čínu, aby nemuseli procházet ostře střeženou hranicí na Korejském poloostrově. Některé díky téměř vševidoucím tajným agentům napojených na Severní Koreu již brzy po přistání na pevninu odchytí. Ti jsou pak buď převezeni zpátky, nebo skončí u nucených prací, případně rovnou na popravišti. Jiní utečou do čínských lesů a stávají se tak v podstatě další těžkým životním údělem zatíženou čínskou menšinou. Ti si tedy také moc nepolepší. Nu, a ty, co dokáží přejít několik tisíc kilometrů a dostanou se přes jižní čínskou hranici, ještě čeká ne o moc přátelštější čínský partner, komunistický Laos. A po něm až Thajsko, odkud se již v klidu mohou dostat do Jižní Koreje.
A řeč padla i o tom, jak složité bylo sem do České republiky výtvory výše zmíněných umělkyň dostat. Čímž se nakonec dostávám k již zmíněné výstavě.
Při takových životních osudech by si nejeden člověk mohl myslet, že na ní lze vidět převážně pochmurné abstrakce. Ale to by se velmi mýlil. Plátna od Ta-Pao I malby od Er-Pao se naopak vyznačují objekty velmi konkrétními a ve většině případů i jasnými, veselými barvami. Asi proto, že dokážou mít i z každé maličkosti v jejich nelehkém životě radost (narozdíl od mnohých Číňanů), kterou pak přenášejí do svých děl. A dle mého soudu je lepší, když se nebudete snažit si složitě představovat, jak alespoň některá z těch vypadají. Proto vám umožním o nich mít o něco konkrétnější představu. Takže vám nyní pár z nich ukážu:
Toto plátno asi na první pohled nebudí dojem příliš velké originality. Spíše, řekl bych, působí jako vcelku obyčejný, možná až lehce kýčovitý výjev. Přesto vlastně může probudit už jen svými barvami a tím, co na něm je, vcelku hřejivý a pozitivní pocit. A jeho hlavní síla tkví v něčem jiném. Ne až tolik viditelném, případně dokonce neviditelném. Celé bylo stvořeno pouze pomocí úst. Z tisíce malých perliček. Jedná se tak o takovou zvláštní mozaiku. Za níž stojí žena se silným příběhem, který jsem již popsal. Teprve s těmito vědomostmi můžete mít z tohoto výtvoru kompletní zážitek. Ty mu dávají i jinou než rozměrovou velikost.
Adam Hemelík
