Dnes osmadvacetiletá Ecem Üçok odjela z rodného Istanbulu před pěti lety kvůli magisterskému studiu ve Švédsku. Poté se rozhodla pro vlastní doktorandský výzkum, pro který našla supervizorku v Praze. „A tak jsem tady,” vysvětluje s jiskrou v očích, co ji sem přivedlo. Potkáváme se ve Strnadovském mlýně asi hodinu od Prahy, kde se účastní víkendového školení. Popisuje mi svou zkušenost s životem v Česku i to, jestli se tady cítí být doma.
Ecem Üçok sem přijela s přáteli na teambuildingový víkend Letní akademie Discover, kterou letos již podruhé pomáhá organizovat. Většina z účastníků stejně jako Ecem studuje nebo pracuje v zahraničí a do rodného Česka a na Slovensko se vrací párkrát do roka. I díky tomu se tady Ecem cítí mezi svými. „Necítím se sama, protože kolem sebe mám pořád hodně lidí. Občas se mi stýská po lidech v Turecku, ale už je to dlouho, co tam nebydlím. Chce to čas, ze začátku je to těžký, ale zvykneš si,” popisuje na úvod, jaké to je žít sama v cizí zemi.
Zajímá mě, jestli se to, v čem jí chybí lidé v Turecku, dá popsat konkrétněji. „Tam jsou lidé mnohem pohostinnější a je jednodušší s nimi navázat vztahy.” Nejvíce si to uvědomila hned po příjezdu do Švédska, kde ji podle svých slov nepřekvapilo jen počasí. „To byla velká rána. Lidé tam jsou hodně uzavření a žijí si své vlastí životy. Tím, že jsou rezervovaní a plaší, je těžké s nimi komunikovat a vytvářet blízká přátelství.”
Češi mají tendenci mluvit o své kultuře jako o nepřátelské
S lehkou nadsázkou na to odvětím, že Češi ve vřelosti k cizincům asi nebudou o moc lepší, ale reakce mě překvapí. „Hodně z mých kamarádů Čechů má tendenci o své kultuře mluvit jako o velmi nepřátelské a chladné. Ale upřímně, to bych já vůbec neřekla. Mně přijdou naopak Češi hrozně milí. Jasně, žiju v bublině. Určitě tu jsou lidé, kteří se ani nesnaží se mnou bavit, ale spíš bych řekla, že potkávám lidi, kteří se vážně snaží mě zapojit. V porovnání se Švédy jsou Češi určitě otevřenější. Díky tomu se cítím skutečně integrovaná a vítaná.”
Je pravda, že i ve Strnadovském mlýně převládá jako konverzační jazyk po celou dobu angličtina, přesto, že kromě Ecem skoro všichni mluví česky nebo slovensky. Ecem mi vysvětluje, že ve své generaci jazykovou bariéru nepociťuje, ale se staršími lidmi má občas problém. „Ve Švédsku mluví anglicky velmi dobře všichni, i v supermarketu nebo na poště. Tady mám hlavně s poštou dost špatné zkušenosti. Když si chci koupit známku, nejsem schopná se s lidmi za přepážkou domluvit. Obvykle pak musím zavolat svým kamarádům Čechům, kteří mi přes telefon překládají.” Nakonec ovšem uzavírá historku tím, že vážně nepříjemných lidí, kterým by vadilo, že neovládá místní jazyk, potkává jen menšinu.
Občas se mě lidi ptají, jestli v Turecku pořád svítí slunce
Na otázku, jestli se někdy setkala s rasistickými předsudky odpovídá, že jestli někdy, tak to už vytěsnila. „Ale možná proto, že taky dost tíhnu k mezinárodnímu prostředí.” Přiznává, že pociťuje, že turecká menšina tady není tak velká a oproti jiným národnostem se zdá lidem exotičtější. „Často se mě ptají na tisíce základních otázek, které jsou dost zbytečné. Třeba jakým jazykem v Turecku mluvíme nebo jestli tam vždycky svítí slunce. To mi někdy přijde otravné. Myslím, že by se lidi mohli naučit ptát na otázky jinak. Nebo používat Google,” dodává se smíchem.
Právě humor ji s českou kulturou spojuje nejvíce. Umí číst situace, i když přesně nerozumí slovům a nebojí se si z ostatních ani sama ze sebe udělat legraci. „Když jsem šla do Divadla Járy Cimrmana, varovali mě, že český humor je specifický, hrubý, podobný britskému. To se mi na něm ale líbí. Bylo super tam být a rozumět. Chtěla bych rozumět víc, protože v angličtině se chytám.” Dramatické rozdíly mezi českým a tureckým humorem nevidí, pak ale přeci dodává, „vy jste přímější, v Turecku bychom to více zaobalili, ale Češi nemají potřebu něco opatrně navlékat, to je mi sympatické.“
Na otázku, kde se cítí být nejvíce doma, nezná odpověď. „To se často ptám sama sebe. Ale myslím, že domov si musíš nést v sobě. Pak pro mě domov znamenají lidi, ne jedno místo, země nebo město. Teď jsem doma v Praze, díky lidem.“ Co se týče stěhování, je zvyklá se rozhodovat spontánně a převážně pragmaticky. „Až tady dodělám doktorát, nejspíš se přesunu tam, kde dostanu nejlepší nabídku. Myslím, že můžu žít kdekoli. Chtěla bych se pořád přemísťovat a objevovat nové možnosti, ale zároveň mít jeden byt s vlastním nábytkem, kam se budu vracet.“
Anna Suchánková
