Cestování časem je jedním z nejzáhadnějších a nejvíce fascinujících konceptů. Tato myšlenka, která po staletí podněcovala fantazii jak vědců, tak spisovatelů či filmařů, zůstává jedním z největších lidských snů a zároveň otázkou, na kterou hledáme odpovědi. Jak je vidět, tento fenomén přesahuje hranice mezi fikcí a realitou, a stává se tak středem debat o možnostech lidského poznání a technologického pokroku.
První zmínky o cestování časem pocházejí již z 19. století. V kultuře se cestování časem objevuje na mnoha místech, od filmů až po literaturu. Filmy jako „Zpátky do budoucnosti“ a knihy jako „Časový stroj“ od H.G. Wellse představují cestování časem jako vzrušující dobrodružství, ale i jako zdroj značných komplikací. Tato díla často zkoumají dopady cestování časem na lidský život a celé společnosti, přinášejí varování nebo inspirují k zamyšlení nad vlastním osudem.
Z vědeckého hlediska cestování časem zahrnuje několik teoretických konceptů založených na moderní fyzice. Jedním z nich je teorie červích děr, které jsou hypotetickými „tunely“ ve struktuře prostoru a času. Podle některých teorií by tyto červí díry mohly umožnit přechod mezi různými body v čase a prostoru.
Představte si, že je planeta Země jakési jablko. Můžeme se pohybovat po jeho povrchu, ale nejkratší cesta mezi dvěma protilehlými stranami vede skrz objekt. Stejné je to u naší planety. Let z Prahy do San Francisca by trval přibližně 15 hodin. Pokud by však mezi jednotlivými městy byla červí díra, na místo bychom se dostali mnohem rychleji.
Problém červích děr spočívá v jejich tvorbě a následném udržení. Zatím není známo, že by se ve vesmíru vytvářely samovolně, lze tedy předpokládat, že jejich vznik umožní pouze lidská síla. Fyzikální zákony jejich existenci umožňují, s jejich udržením je to ale mnohem těžší. Je známo, že většina červích děr imploduje – stěny tunelů se prudce zbortí dovnitř – tak rychle, že jimi nic živého nemůže projít. Zborcení lze zabránit pouze v případě, že do díry vložíme hmotu se zápornou energií vytvářející jakousi antigravitační hmotu, která ji udrží otevřenou. Taková hmota se již dnes vyrábí ve fyzikálních laboratořích, avšak pouze v nepatrném množství a na krátký časový okamžik. Vědci musí urazit ještě dlouhou cestu, než budou schopni červí díru vytvořit a udržet ji v chodu a je prakticky nemožné, abychom se tohoto momentu dožili. Pokud by se tak v budoucnu stalo, získali bychom možnost cestovat vesmírem – mnohem dál, než jsme kdy byli.
Druhým konceptem je dilatace času, která je dobře podložena a prokázána v rámci teorie relativity. Dilatace času nastává, když se objekt pohybuje velmi rychle – blízko rychlosti světla – nebo je v silném gravitačním poli, což způsobuje, že čas pro tento objekt plyne pomaleji než pro objekty v klidu. Například na Zemi nám čas utíká rychleji, než na palubě vesmírné rakety. Tak zní vědecké vysvětlení hypotetické cesty do budoucnosti. Teoreticky bychom mohli letět takovou rychlostí, že zatímco ve vesmíru bychom strávili jen pár dní, na Zemi by mezitím uběhlo spoustu let. Ta rychlost by se ale musela blížit rychlosti světla, tedy 300 000 kilometrů za sekundu, což v této době není reálné.
Ačkoliv teorie a experimenty naznačují, že některé formy „cestování do budoucnosti“ jsou možné, cestování do minulosti zůstává spíše v oblasti spekulací. Vědec Stephen Hawking vyslovil domněnku, že sestrojit stroj času a změnit historii znemožňují fyzikální zákony. Nazývá ji hypotézou o ochraně chronologie. Ukázal to na příkladu slavného „paradoxu dědečka“, kde by cestovatel mohl teoreticky zabránit vlastnímu narození, pokud by ho – byť nešťastnou náhodou – zabil. Naše akce v minulosti by tedy mohly spustit vlnu řetězových reakcí s fatálními následky pro budoucnost. Mimo to cestování časem přináší i další rizika. I sebeschopnější konstruktéři by nedokázali nahromadit dostatečné množství negativní energie pro otevření červí díry a cestování tunelem. Také nelze vyloučit, že by stroj času sám sebe po zapnutí zničil, například by explodoval. Tyto diskuse zdůrazňují složitost tématu a ukazují, že i když je cestování časem lákavým konceptem, jeho realizace by mohla přinést více otázek než odpovědí.
Ať už jde o realitu nebo nedosažitelný sen, debaty o cestování časem mají potenciál ovlivnit naše chápání vesmíru a našeho místa v něm. Až daleká budoucnost ukáže, zda se z této fascinace stane skutečnost, nebo zůstane pouze ve světě našich představ.
Autor: Naneta Jiráková
